Září 2008

anketa

26. září 2008 v 19:30 | vivienne |  O blogu
tak sem dávam anketku, pls odpovězte, moc mi na tom záleží. Díky vaše Vivienne

ach jo!

26. září 2008 v 13:25 | vivienne |  Mé keci
tak sem byla na Marilli blogu a kliknu na tohle, no radši nebudu pokoušet osud

první spřátelko

25. září 2008 v 20:06 | vivienne |  Spřátelení
Tak mam tu první spřátelko s Marillou, co nejdřív sem dam diplomek pro ní i ten od ní. Její blog všem doporučuju. dobrou noc. Vivienne
Tak sem dávam diplomek pro Marillu. Není to sice nějak světoví, ale doufám, že se bude líbit.
A i ten od ní

další blbost

25. září 2008 v 14:14 | vivienne |  Mini povídky

Tak sem zase dávám jednu jednorázovku, její obsah se mi nezdá moc dobrý, ale nic lepšího mě nenapadlo, chybí mi inspirace a tak pokud máte nějaký námět napište, a jelikož sem nemohla přijít na název tak pokud by vás něco napadlo napište to do komentů. Ale zpátky k povídce chtěla bych ji věnovat svému bratrovi(Kaiten), sestřenici Vrty a Marille jakožto nejčastější návštěvnici mého blogu díky.
Tak a teď už bylo dost mých keců, tak vám přeji příjemné čtení. Vivienne



Mladá noc. Bledě zářící měsíc a okolo něj spousty slabě zářících hvězd.
Co by jen mohlo rušit noční klid. Ruší ho jen kapky deště dopadající na zem, vodu a skálu a na temnou postavu v bílém hávu na ní.
Je to dívka, žena z rozpaženýma rukama přes které padá bílé vlákno jejího šatu.
S hlavou skloněnou k nebi. Pozoruje hvězdy? Ne, víčka má pevně zavřená.
Noc končí, svit měsíce a hvězd bledne, skrz víčka vytéká jedna slza, tak jako pomalu bledne láska. Okolo ní se rozzářilo světlo, tak jako se rodí život. Po chvilce světlo začíná zhasínat, upadat do zapomnění, tak jako vyprchává život z jejího mladého těla.
Ruce se zkřížily na prsou a dlaně spojili, mezi jejími dlaněmi se vytvořilo místo do kterého spadla první hvězda. Když život odešel, světlo dokonalo svou práci, naposledy se rozzářilo a ona jakoby zkameněla. Má tam být na věky? Ne jen do doby až lidé pochopí, že život přichází a odchází tak jako láska a, že nic a nikdo nemůže žít věčně.
Toto se stalo před velice dlouhou dobou, možná tomu bude už tisíc let ne-li více. S každým dalším rokem jí do ruky padá nová hvězda. A ona, která vše ztratila, stojí na skále dál.
Lidé se nepoučili a tak tam musí stát dál dokud nepřijde její spása.

Tak ještě sem dam obrázek aby to nebylo tak jednotvárný.

hvězdy

Báseň

20. září 2008 v 14:54 | vivienne |  Mini povídky
Tak sem dam jednu básničku z většiny je její autor můj bratr, něco málo je tam moje, básnička je o vlkodlacích, tak přeji příjemné čtení.
Dokaž že nejsi lama,
pojď k nám
bude z tebe vlkodlačí tlama.
Poslouchej někdo jde tmou,
majzni ho po hlavě,
dej mu ochutnat sílu svou.
Bude hrozmě řvát,
až mu budeš z těla kusy masa rvát.
Per se, kousej, škrábej,
bez boje se nikdy nevzdávej.
To ctnosti vlkodlačí jsou,
pojď, půjdem spolu tmou.
O půlnoci za úplňku
sejdeme se u našeho domku,
každý tam musí být,
abychom mohli spolu na měsíc výt.

deltora

19. září 2008 v 17:15 | vivienne |  Knihy a něco o nich

Tak sem se rozhodla hodit do teto rubriky aspoň něco. Tento článek v podobném znění můžete najít na www.stunka.estranky.cz, jsou to stránky mé kámošky o ona mě požádala ať ji tam něco napíši.

Kniha, kterou popisuji je první z 3. série Deltora kterou napsala Emily Roddaová. V první sérii se Lief, Jasmína a Barda vydali hledat drahokamy z kouzelného pásu. Našli je a Lief se stal králem. V druhé sérii se naši hrdinové znovu vydávají na cestu, musejí najít Pirranskou píšťalu a s její pomocí vysvobodit lid ze zajetí Pána stínů. I toto se jim podaří.
Nyní se dostáváme ke knize o které je řeč Dračí hnízdo. Kvůli nedostatku jídla lid slábne a Lief, Jasmína a Barda se vydávají na cestu při které musejí porazit čtyři sestry, které poslal pán stínů ,aby zahubila zemi.Podle útržku starodávné mapy se vydávají do dračího doupěte. Jejich jediná naděje v neuvěřitelných spojencích- posledních deltorských dracích. V dračím doupěti naleznou východní sestru a s pomocí rubínového draky ji porazí. Nyní se musejí vydat dál, dál..... až k bráně stínů, kde na ně čeká severní sestra.

Sestry čtyři
Jedy všemi
Postupně
Zahubí zemi
Zemřeš však zkusíš-li hloupě
Hledat sester skryté doupě
Jejich písně
Jak řeky temné
Zlo drží
V hlubinách země
A když nakonec
Všechny zajdou
Věčný klid
Už lidé najdou

Nová rubrika

19. září 2008 v 14:23 Spřátelení
ahojky, tak další školní týden je za námi. Založila sem novou rubriku. Sem budu psát spřátelka(pokud ňáký budou).

pro monínka

11. září 2008 v 15:14 | Vivienne |  Povídky na přání
Tak sem napsala tu povídku pro monínka, ale nejsem si jistá jestli sem přesně splnila zadání, snad se bude líbit.
Ticho?
Ne uš není.
Jak to?
Něco je vyrušilo.
Co?
Zvuk.
Jaký?
Tichý.
.....................
Samota?
Ne uš není.
Jak to?
Něco přišlo.
Co?
Zvíře.
Zvíře?
Ano.
Jaké?
Malé.
Co to bylo?
Koťátko.
Koťátko?
Ano.
Jeho mňouknutí vyrušilo ticho, a jeho přítomnost vyrušila samotu.
Kde se vzalo?
Přišlo.
Odkud?
Ze tmy.
Ze tmy?
Ano.
Co bude dál?
Nakrmím ho.
Proč?
Líbí se mi, nechám si ho. A proč si ho necháš?
Dovede to co já nedovedu.
A to je co?
Zahnat samotu, přerušit ticho. Období ticha skončilo.
Jak to?
Mám ji, kočičku. Němého přítele, který nevizradí má tajemství a vždy mě uklidní.
Je dobré mít někoho takového.
Někoho kdo přinese světlo do tmy..........

Sbohem

10. září 2008 v 14:31 | Vivienne |  Mini povídky
Toto sem napsala dnes o přestávce měla sem zase tu svou blbou náladu, řekla bych že to není nejhorší, ale nechám to na vás, prosím o komenty. Dík vaše vivienne
SBOHEM
Skála, její okraj. Jen krůček, letět, padat dolů.....
Nic necítit. Uš není žádná bolest jenž by mi mohla ublížit. Již není nikdo kdo by mohl vyrušit můj klid. Čeká mě jen smrt. Tolik vytoužená, potřebná milovaná. Konečně mě obejme ve své chladné náruči a ukončí moji bolest.
Konec.
Nic jen bílé mlhou zahalené světlo.
Samota.
Nebojím se jí vždy sem byla sama.
Bolest.
Tělesná? Vítám ji, po té duševní je to ráj. Rány na těle se uzdraví, ale ty na duši a na srdci? Ne ty nikdy. Mé rány na těla se neuzdraví, na možná ano, neboť již nikdo mě nebude trápit. Přišla si pro mě smrt. Odvede mě do své říše. Poslední pohled na mé mrtvé tělo, je plné šrámu, zalité krví a na tváři sou slzy bolesti i radosti. Tak to sem byla já. Již nikdy neotevřu oči, již nikdy nebudu něčí hračkou a již nikdy se mi někdo nebude posmívat.
Protože nic už není.
Odcházím!
Je konec!

obrázek

5. září 2008 v 20:02 | vivienne |  K povídkam
tak to by mohla být postava jedné z mých povídek, samozřejmě se musí něco domyslet nebo odmyslet

Bolest

5. září 2008 v 19:45 | vivienne |  Mini povídky



Tak sem po čase zase přidávám jeden výplod mého mozku, osobně nevím co si o ní myslet ani proč sem ji napsala, byl to zase ten jeden záchvat múzy. I tak doufám, že se bude líbit. Vaše Vivienne

Lehký závan větru, jemný dotyk trávy, kapky deště lehce dopadající na zem, která je přijímá, ale i na dívku na jejíž tváři se mísí se slzami. Stékají po pobledlé tváři občas se zachytí na pramenu hnědých vlasů jež jí vypadl z copu, který se skrývá za zády opřenými o starý dub.Slunce už vychází, ale víčka jsou stále křečovitě zavřená přec si slzy bolesti cestu ven najdou. Oči nevnímají krásu kdy slunce stoupá nad obzor v doprovodu růžových červánků vše v tu chvíli užívá toužíce vidět tu krásu jen ona ne. Stále seděla opřená o dub, jaká bolest ji sem zahnala, jaká bolest zničila jejího křehkého ducha? Celý den uplynul a ona tam stále seděla, neotevřela oči jen občas se skrz pevně zavřených víček vydrala slza.

Přemýšlela jak jen mohl... Zradil mě,ponížil mě a smál se mi. Já ho milovala, udělala bych pro něj cokoliv....... Nemůžu žít když žije on, nemůžu snít neb ve snech vidím jeho, .......... Rány v srdci byly stále čerstvé a on do nich házel sůl, nevnímal její slzy a bolest, kterou způsobil, bylo mu to jedno, nadával jí utahoval si z ní a jeho kámoši ho v tom podporovali.

O několik dní dříve jsme šli spolu parkem, objímali se líbali byly jsme pár a každý to věděl a čekal nás náš velký den. Holky mi záviděli, byly jsme dokonalí pár......... Ten večer jsme se chtěli poprvé milovat. Těšila sem se a ty? To nevím byla sem pro tebe jen sázka! A pak už v hluboké noci kdy sem přišla o své panenství byla sem šťastná víš proč?? Milovala sem tě jako nikoho předtím a ty si mě za zády urážel, pomlouval,.......... Jak sen jen mohla být tak hloupá!!!!!!!!!! Byla sem jen další hloupá husička, která ti měla pomoc vyhrát sázku. Věc se kterou si pohraješ a pak vyhodíš! PROČ???? Ptám se proč, tys ke mě nikdy nic necítil ani trochu ne???? Jak si mě zklamal, zradil víš to vůbec?????? Už sem trpěla dost! Nemam sílu dál jít, potkávat tě na ulici, slyšet tvůj posměch. Víš nikdy bych ti nemohla odpustí ani sobě jak sem jen byla hloupá a naivní!!!! Teď už je pozdě plakat nad rozlitým mlíkem jen chci aby to věděl. Abys věděl jak sem trpěla a proč se odešla!NENÁVIDÍM TĚ!!!!!Ale to asi víš ne???

Sbohem!!!!



Vyšel měsíc, rozhodla se, skončí to, nechce dál trpět. Vzala prášky,spolykala je a pomalu zavírala oči,vícekrát se neprobudila. Když vyšlo slunce osvítilo její mrtvé tělo opřené o dub a dopis u jejích nohou.
Rozvlní vítr v kětech větve stromů
a nejeden v zem klesne bílý list.
A v mnohý, zdá se, jak by spěchal domů,
v svém květu ještě nerozvit a čist.
Než přijde vichřice, než rozdrtí ho kroupy,
zapadne neznám v hustá stébla trav.
Jak někdo, kdo je na úsměvy skoupý
a s odvahou se vrhá v bezvládný smrti stav
A v šeru večera, v němž tluče srdce stesku,
i krůpěj poslední obejmejeho kraje-
a dřív než zvadne, v posledním svém lesku
třpytí se ještě v něm políbení máje.
P.S: Tato báseň se jmenuje Ulomený květ napsala ji Hana Gerzanicová, naleznete ji v knize Otisky v mlze.

první bleskovka

1. září 2008 v 11:00 | vivienne
Tak rozhodla jsem se dát sem bleskovku, mám ji od kámošky stunky a jde o optické klamy.Napište správné odpovědi, přezdívku(méno), email a co chcete na diplomku.
1.dívejte se 3min na tuto lebku a potom na stěnu co vidíte?
2.co je zde napsáno?
3.co na tomto obrázku vidíte??

Škola

1. září 2008 v 10:07 | vivienne |  Mé keci
Tak první školní den je za námi, doufám, že se vydařil a přeji vám vše nej.