Kapitola 14 -Seattl

21. dubna 2010 v 14:25 | Vivienne |  Cena života

Další kapitolka, divná a je taková o ničem...  Prostě nuda....
Ani nevím proč jsem ji napsala...

Jo a objeví se tam postava kterou si přála Mary, tak ať selíbí.... 


Jasmie odehnala vlkodlaky a sama se s Kaitlin a Mesy vydala nakupovat. Byla to nezbytná nutnost, i když v hloubi duše ji těšilo, že zase bude vypadat normálně. Rychle nakoupila a čekala na ostatní. Na sobě teď měla vysoká černé boty, červené legíny a černou krátkou sukni, k tomu černé tílko. Mesy si ji dlouze prohlížela. "V tomhle budeš běhat?"
"Jo!"Odsekla Jasmie a zamračila se. Mesy se jen pobaveně ušklíbla. Sama si vybrala černé botasky, černé kalhoty a triko, k tomu černý plášť s kapucí. "Lehce se z toho dostanu, takže se budu moct rychle přeměnit." Vysvětlila Jasmie, která si ji zkoumavě prohlížela.

Kaitlin si vybrala vysoké černé boty, stejnobarevné kraťasy a tílko. Pak si uvázala šátek kolem krku, aby jím zakryla upíří kousanec. Nakonec jí Jasmie podala černočervené návleky na ruce. "To ať se nás nebojíš dotknout." Vysvětlila jí Jasmie, když si všimla jejího zkoumavého pohledu. Kaitlin přikývla a společně vyšli ven. Vlkodlaci tam na ně už čekali. Otrhané věci zmizeli a oni měli nové a byli téměř k nepoznání. Každý z nich měl také černý plášť s kapucí. Jasmie se ušklíbla, když si toho všimla a nasedla do auta. Ostatní ji následovali. "A co tvůj oběd?" zeptal se Max. "Vyjedeme z města, vy zůstanete někde stranou a já se sem pro něj pro něj vrátím."
Projeli městem a Jasmie nakonec zastavila v lese několik kilometrů od Seattlu. "Počkejte tady." Rozkázala a rozeběhla se zpět.

Jasmie doběhla a rychle si vybírala oběť. Dnes se nemohla dlouze rozmýšlet, koho uloví. Popadla muže ve středních letech a zatáhal jej do temné uličky, která ji mohla, poskytnou, alespoň trochu soukromí. Zabila muže dřív, než stihl vykřiknout hrůzou. Něco tu ale nehrálo. Jasmie se zdálo, že není sama. Za chvilku uslyšela veselé hlasy mířící k ní. Pak uviděla i jejich majitelky. Tři upírky. Zvědavě si je prohlížela a oni ji také. Nezdálo se, že by ji chtěli napadnout. Přesto byla Jasmie v pozoru.
"Zdravím tě, kdo jsi a co tu chceš?" promluvila nejmenší upírka, její hlas zněl jasně a tak trochu vesele. Měla dlouhé vlnité vlasy čokoládové barvy. Bílou pleť a karamelové oči. Jasmie se jí znovu podívala do očí. Ta barva ji uchvátila, nebyla to totiž obvyklá barva upířích očí. "Jsem Jasmie a jenom tudy procházím." Řekla po chvilce přemýšlení.
"A kdo jste vy?"
"Já jsem Elizabeth." Řekla nejmenší upírka. "Tohla je Katrin." Ukázala na černovlasou upírku vedle sebe. " A tohle je Sarah." Ukázala na upírkou s blond vlasy. "My tu žijeme a opravdu se nám nelíbí, že tu vraždíš." Dodala Elizabeth a kývla na tělo mrtvého muže.
"Já jsem netušila, že tu někdo žije, kdybych to věděla tak ho nezabiju. A kam chodíte lovit vy?" "Do lesa." Odpověděla Katrin. "Do lesa??"
"Ano, my nelovíme lidi. Živíme se krví zvířat. Proto nemáme rudé oči." Vysvětlila jí s úsměvem Elizabeth. "To jde?" Zeptala se Jasmie, která nevycházela z údivu. "Ano." Poprvé promluvila Sarah a taky se na ni usmála. "Jestli chceš, pojď k nám, můžeme si o tom promluvit." Nabídla ji Katrin. Jasmie přikývla a následovala Elizabeth, která již vykročila směrem k jejich domu.

****

Jasmie se vracela až za tmy a vůbec nespěchala. Celý den strávila se Sarah, Katrin a Elizabeth. Byla jimi nadšené. Nejen tím, že se živí krví zvířat. Ale taky tím jakou vytvořili smečku. Byli jako rodina. Rodina, po které Jasmie tolik toužila. Teď ale měla jiné starosti, než byly její vlastní tužby. Musela se postarat o Kaitlin a vlkodlaky. Oni teď byli její rodina, i když netradiční. Už nebyla sama.

"Klidně se vyspi." Špitla Mesy Kaitlin do ucha. " O jejich vtípky nepřijdeš, protože se furt opakujou." usmála se na ni Mesy. Kaitlin přikývla a za moment usnula.

Octla se v temné místnosti, kterou již důvěrně znala. A zase tam byla ta malá holčička. Když si jí všimla, očka se jí rozzářily.
"Skoro jsem tě nepoznala." Řekla jasným hlasem. Kaitlin zněl strašně živě, cítila z něj optimismus a radost ze života. Líbil se jí. Byl tak bezstarostný. Pak někdo otevřel okno a vešel dovnitř. "Jééé ty jsi přišel." Vypískla nadšeně holčička a rozeběhla se neznámému naproti. "Pro tebe cokoliv." Zasmála se postava a objala ji. Hlas to byl mužský, uvědomila si Kaitlin, mohl patřit chlapci, nebo možná i dospělému muži. Kaitlin si tím nebyla jistá. Neviděla přesně, jak vypadá, ale zdál se, být strašně vysoký a silný. Holčička se s ním chvilku hrála. Pak se ale muž znovu zvedl. " Už musím jít." Řekl a začal vylézat z okna. "Slib, že se vrátíš." Zaprosila holčička. "Neboj, vrátím." Uklidnil jí a zmizel venku. "To byl
můj vlček víš,.." Zamyslela se.
"Je jenom můj."
Usmála se."Kde to jsme?" zeptala se váhavě Kaitlin. "V domě mých rodičů, kde jinde bychom měli být?" "Kde to je?" zeptala se naléhavě Kaitlin. "Ve Forks." Šeptla holčička. Obraz se začal pomalu rozplývat jako mlha.

Kaitlin se probudila a zmateně se kolem sebe rozhlížela. "Musíme dál. Za pár hodin bude svítat." Řekla jí Jasmie. "Je ve Forks."
"Kdo?"
"Ta holka, o které se mi zdá."
"Tak to je dobře, jí brzy uvidíš a vše se vyjasní."
"Ale říkala něco o tom, že má vlčka."
" A ty si myslíš, že je to vlkodlak?"
"Jo, nebo něco jemu podobného. Prostě sem u něho neviděla auru, kterou vidím u ostatních. Ta okolo něj byla jiná. Nejsem si jistá, jakou měla barvu, byla tam tma."
"To zjistíme, až tam dorazíme. Teď si s tím nedělej starosti." Uklidňovala ji Jasmie. Kaitlin se pokusila uklidnit, ale nešlo to. Bolest, kterou pociťovala o trochu zesílila. Sice o maličko, přesto si toho Kaitlin všimla.
"Jasmie, je tu ještě jeden problém." Začala opatrně. "Jaký?"
"Já cítím bolest."
"Bolest? Ty jsi zraněná?"
"Jo, bolest. Ale já nejsem zraněná, ani mi nic jiného není. Já mám takový pocit, že patří jim.. Těm duchům, co vidím. Myslím si, že je i jakoby cítím. Tedy to co oni cítili za živa."
"A kruci." Zaklela Jasmie a zkoumavě si prohlédla Kaitlin. "Problém je v tom, že mi o tomhle Marko nic neřekl. Podle mě o tom ani nic nevěděl. Všechny ty mí.." Zamyslela se nad tím, jaký výraz by byl nejlepší. "..schopnosti.." dodala po chvilce pochybovačným hlasem. "Prostě se časem měnili. Dalo by se říct, že se vylepšovali. Nejdřív sem duchy líp viděla, pak zřetelněji slyšela. Nakonec jasněji ukazovala ostatním pouhým dotekem i myšlenkou. Já se bojím, že tohle je jen další stupeň." Řekla ustaraně Kaitlin. Jasmie ji konejšivě objala. Zadoufala, že už nic horšího přijít nemůže. Netušila jak moc se mýlí…     
  
  
    
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mary mary | 21. dubna 2010 v 19:31 | Reagovat

já sem 1. , já sem 1. jooooo sem dobrá :P
its best best story! fakt nádherná! mocinky se těšim na další ááááááá sem jak na trní (já vim sem blázen :-D ) dobře už končim... :-x :-P  ;-)  :-)  :-)  :-)  :-D  :-D  :-D  :-D

2 mary mary | 21. dubna 2010 v 20:02 | Reagovat

jo a ještě moc moc děkuju za moje postavy ..... a teď už fakt končim... :-D

3 mary mary | 21. dubna 2010 v 20:04 | Reagovat

fakt se ti povedli....(ty postavy) ;-)

4 Fliky a Fikk Fliky a Fikk | Web | 22. dubna 2010 v 16:21 | Reagovat

jůůůůůůůů no povedená kapitolka :-)

5 Marilla Marilla | Web | 22. dubna 2010 v 16:23 | Reagovat

Skvěle se to četlo..uplně jednim dechem

6 langusta langusta | 23. dubna 2010 v 11:51 | Reagovat

skvělý jako vždycky... už se moc těšim na pokračování, začíná se to zamotávat............. ;-)

7 Lawiane Lawiane | Web | 23. dubna 2010 v 15:13 | Reagovat

alespoň už budu vědět, co skrývají lidé pod šátkem na krku :-D

8 sucubus sucubus | Web | 23. dubna 2010 v 20:12 | Reagovat

koukám, že taky píšeš příběhy, někdy si ho přečtu, koukni na můj příběh, jestli chceš. :-)

9 AngEl AngEl | Web | 23. května 2010 v 16:38 | Reagovat

sice odpovídám se skluzem, ale pěkné ..

10 Lufristia Lufristia | Web | 28. května 2010 v 16:41 | Reagovat

To zní zákeřně...chm, chm...
Chdák Kaitlin :-(
Vlček...a jenom můj..chm, chm...jdu na další díl :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama