Kap. 23- Příchod stínů

9. listopadu 2010 v 20:21 | Vivienne |  Cena života
Další díl, tentokrát je dost o ničem.. Jaké překvapení že??


"Bylo to alespoň k něčemu?" zeptala se Kaitlin.
"Jo alespoň vím koho zabít, až přijde čas," odpověděla Mesy. "Kaitlin, já netušila, že Markus měl u sebe i tvoji matku."
"On ji sledoval po celý její život, až do chvíle, kdy mě umístili do léčebny. Jeho předtucha se vyplnila, moje matka měla dar dát život někomu neobyčejnému. A tak se i stalo, měl však ještě nějaký odhad, prý se i splnil, ale o co šlo, nevím." Odpověděla Kaitlin.
Opět zavládlo ticho. Až po chvilce Kaitlin znova promluvila.
"Všimla sis jak na tebe ten Seth zíral?"
"O tom mi radši nemluv, nebo se neovládnu, rozběhnu se zpátky a něco mu vážně udělám."
"Ale no ta nebuď tak krutá."
"Je to jenom smradlavý pes a…"
"Tenhle smradlavý pes by položil život, jen aby tě ochránil." Kailtin se zadívala na Mesy, která se zastavila a zkřivila tvář, možná bolestí, možná tím jak usilovně přemýšlela. Ať to bylo jakkoliv Kailtin se zdála být strašně stará a unavená. Mesy si povzdechla.
"Teď není čas to řešit, máme jiné problémy, které nám klepou na dveře," řekla a i její hlas zněl unaveně.
Kaitlin se rozhodla to dál neřešit, jelikož měla Mesy pravdu. Problém, který nesl jméno Volturiovi byl již velice blízko.

Nad krajinou prolétl černý mrak a s ním přišel i ledový vítr. Tiše se blížila početná skupina stínů. Žádný z nich nevydal ani hlásku. Pro oko člověka téměř nemožné je spatřit. Avšak oni tam byli a cíl jejich cesty byl čím dál blíž. Zhruba den cesty před nimi, lesy probíhal další stín. Jistější a rychlejší než oni. A přesto jej nakonec dohoní. Jasmie to věděla, sama vybere místo, kde se střetnou. Místo, kde pravděpodobně nalezne smrt. Ale než se tak stane, vyhasne hned několik jiných životů. Spokojeně se ušklíbla, byla připravená.
"Myslíš to vážně? Volturiovi uzavřeli dohodu s vlkodlaky? To není možné." Edward neskrýval úžas, když mu Carslie řekl, co se událo.
"Ta smlouva je pravá, takže ano, uzavřeli ji." Odpověděl mu a pak nastalo ticho. Nebyl důvod něco dalšího. Zbývaly už jen dva dny a pak se ukáže, co je pravda a co je lež. Rumuni vešli tiše do pokoje, vypadali neobvykle. Dokonce se zdálo, že jsou rozrušeni.
"Tak proto přišli utajeně, proto jsme o nich nevěděli," řekl Stefan.
Cullenovi se na něj nechápavě zadívali.
"Aby jste rozuměli, ten vlkodlačí klan Whitewood, byl velice agresivní. Měli jsme s nimi problémy. Čekali jsme, že kdyby někdo chtěl zaútočit, že je zastaví. Mýlili jsme se,.."
"Opravdu žije ještě někdo z toho rodu?" zeptal se Stefan.
"Podle všeho ano, jmenuje se Mesy." Odpověděl mu Carslie.
"Konečně tedy uvidíme boj mezi Volturiovými a klanem Whitewood. Nejspíše to bude i jeho poslední boj, ale bude to stát za to. Škoda, chtěl bych si s tou Mesy promluvit."
Tak jako nenadále přišli, tak i odešli. Cullenovi osaměli, jediné co jim teď zbývalo, bylo čekat.

Kailtin se posadila na židli a přemýšlela. Pomalu ale jistě přicházela na jednu věc a ta se jí nelíbila. Vzpomněla si, že se duchové začali radovat ve chvíli, kdy se Volturiovi vydali na cestu za nimi. Ale jaký to pro ně mohlo mít význam. Na to si odpovědět nedokázala. I Simon mlčel, Kaitlin napadlo, kolik jí toho asi nechce říct, nebo snad nemůže? Anebo to ani neví. Tak či tak jí to sebevědomí nepřidalo. Cítila se osamělá. Mesy a vlkodlaci odpočívali. Dům byl tichý a klidný.
Den se pomalu změnil v noc. Obloha ztmavla a rozzářili se první hvězdy. Vzduch chladl, ale ani to nedonutilo Jasmie zastavit, ba ani zpomalit. Běžela stále stejně rychle a byla si vědoma, že pokud to vydrží, bude doma za svítání. Ale to zatím bylo daleko.

Na noční obloze vyšel měsíc. Nebyl již úplně celý, ale i tak ukazoval skoro vše ze své krásy. Mesy se probudila, byla velice zesláblá, ale měsíc na obloze ji volal. Věděla, že se nesmí proměnit, ale taky si uvědomovala, že nemá sílu s tím bojovat. Zmocnil se jí strach, zároveň však toužila po svobodě. Ta touha ji zaplavila. Mesy si matně uvědomovala, že by měla něco udělat. Ale co? Měsíc se skryl za mraky a ta touha na okamžik polevila. Mesy však věděla, že se brzy vrátí. A že pak udělá to, po čem touží. Naklonila se k Leichenblutovi a vzbudila jej. Do ucha mu špitla svoji prosbu, ale on nereagoval. Na okamžik zaváhala, ale pak už to nemohla vydržet. Naštvaně se zvedla a vyšla z domu. Bez zaváhání se vydala k lesu.

Šla mnohem hlouběji než kdykoliv před tím. Až nakonec si v hrůze uvědomila, co je to za zápach, který byl všude okolo. Vstoupila totiž na území těch psů. Mesy se uklidnila a snažila se najít cestu ven. Ale nešlo jí to, její jindy přesné smysly, jakoby se pomátly. Zastavila a podívala se mezi stromy. A opravdu, zrak ji nešálil, nedaleko svítilo světlo. Když přišla blíže zjistila, že je to oheň. Okolo něj seděli "psi" a několik starých mužů a jedna žena. Zdálo se, že projednávají něco důležitého. Mesy a vydala opačným směrem.

Jedna z mála věcí, které v tuhle chvíli nechtěla, bylo setkání s nimi. Sotva však udělala pár kroků zmocnila se jí známá, tolik nenáviděná bolest. Mesy se skácela na zem a vykřikla. Zburcovala všechny své síly, aby se neproměnila. Ne teď a tady. To se jí nakonec povedlo, ale její výkřik přivolal přeměňovače. Ti teď stáli okolo ní a zmateně si ji prohlíželi. Seth se k ní naklonil, vzal ji do náručí a spolu s ostatními se vydal zpět k ohni. Mesy se mu vymanila a klekla si na zem. Oheň příjemně hřál, ale to ona nevnímala.

Leichenblut se s trhnutím probudil. Teprve teď mu došlo, co mu Mesy říkala. Rozhlédl se a zjistil, že nikdy není. Ovládl ho strach. Viděl, jak včera trpěla, jako každá žena, jež je vlkodlakem. I to jak bojovala o vládu nad svou myslí. Každý pohyb co udělala ji mučil. A tak si živě dokázal představit, co se s ní děje teď. Je venku, sama a ze všech sil bojuje. Aby si zachovala vlastní rozum, a aby ta bestie v ní zůstala pod kontrolou. Dnes však nemá šanci vyhrát, je příliš slabá. Leichenblut rychle vyběhl ven a zamířil do lesa. Musí ji najít!
Mesy sklonila hlavu a zaryla ruce od země. Jak přicházela nová vlna bolesti vykřikla: " Jděte pryč, zachraňte se."
Ale nikdo ji neposlouchal. Mesy ukáply první slzy. Strašně moc se bála toho, co se stane, když zůstanou a ona svůj boj prohraje. A to bylo téměř jisté.
"Mesy co je ti?" zeptal se Seth.
"Jsem stvůra, bestie. Jděte pryč, zachraňte se," špitla, ale opět ji ignorovali.
Mesy začala propadat zoufalství. Pak ale ucítila tu vábivou moc měsíce. Otočila se a pohlédla na něj. Jeho paprsky ji bodaly do očí a zároveň v ní probouzely bestii. Ozvalo se zapraskání, Mesy se začala měnit. Křičela a snažila se s tím cokoliv udělat, ale nešlo to. Byla příliš slabá. Proměna proběhla rychle a tak o pár minut později na místo Mesy stál u ohně bílý vlkodlak a rozhlížel se kolem.
Pak se vzepjal a zavyl. Z lesa se ozvalo v odpověď jiné zavytí a ze stínu stromu vyběhl další vlkodlak. Okamžitě se rozpoutal boj. Zdálo se to překvapivé,ale Mesy vyhrávala. Pak náhle přestala bojovat a tak ji druhů vlkodlak mohl zranit. Z rány začala téct krev a Mesy se okamžitě proměnila zpět. I druhý vlkodlak se proměnil, byl to Leichenblut. Pomalu k ní přišel a pomohl jí na nohy. Rány na břiše stále krvácely, ale o dost méně, i Mesy vypadala, že jí je líp.

"Co to mělo bejt?" zeptal se jeden z mužů.
"To co je běžné. Tohle je náš život, naše prokletí. My se sice z části vymanili, ale proti úplňku nemáme šanci, zvládáme se ovládat, ale to je vše. Naši bratři se s tím nenamáhají bojovat. Vůbec se neovládají," řekl Leichenblut a zadíval se na Mesy, která si pohrávala s vyřezávanou dýkou. "Každý úplněk se odehrávaly krvavé bitvy. Vraždily se mezi sebou rodiny," řekla Mesy a pak si rychlým pohybem ruky zabodla dýku do nohy. Z rány se vyřinula krev a Mesy se lehce zapotácela. Ale během chvilky, opět nalezla rovnováhu.
"Proč to děláš? Proč si ubližuješ?" zeptal se pobledlý Seth, když to uviděl.
"Pokud jsem zraněná, nemohu se proměnit."
"Starej fígl," řekl Leichenblut.
"Starej, ale učinej." Odbila ho Mesy a temně se usmála.
"Je čas musíme jít."
"Jistě vaše veličenstvo," odpověděla mu Mesy jízlivě a následovala ho. Leichenblut do ní šťouchl, ona mu to oplatila, oba se pak nahlas rozesmáli.

Les kolem ní se míhal, avšak když slunce vstalo opravdu dorazila domů. Jasmie se oddechla, když otevřela dveře do domu a vešla do něj. Viděla Mesy a Leichenbluta, jak spolu mluví. Mesy si stále hrála s dýkou, nebodala se již, nebylo to potřeba. Jasmie se tady posadila vedle Kaitlin a přemýšlela. Během zítřka, nejpozději pozítří dorazí jejich nepřátelé a pak bude muset bojovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lily Addams Lily Addams | Web | 13. listopadu 2010 v 19:27 | Reagovat

Neřekla bych, že je to o ničem...je to dobré :-)

2 Lufristia Lufristia | Web | 8. prosince 2010 v 8:46 | Reagovat

Graduje to...:)
Jen mi připadal rychlý přeskok mezi vystresovanou Mesy-měnící se Mesy-a smějící se Mesy...
Jinak to bylo dobré, jdu na další díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama