Z deníku nemrtvé 2

18. dubna 2011 v 18:45 | Vivienne |  Krátké povídky
Pozdě ale přece. Pokračování deníku

Třiadvacátého

Jsem slabá. Nemůžu se hýbat. Rael je také unavený. Sebral mi skoro všechnu sílu. Ten párek mágů mu dal zabrat. A mě taky. Urvali mi hned několik prstů. Mám je chované ve váčku. Snad až si Rael odpočine, bude v dobré náladě a opět mi je přidělá. Nerada bych ještě více vyčnívat z řady. Ty nové jizvy mi nevadí, akorát není hezké, jak mi ční maso. Myslím, že brzy začne zapáchat.
Ale krev netekla žádná. Nikdy neteče. Nikdy. Ani srdce mi netluče. A to by asi mělo? To Raelovo tluče. A to silně. A krev mu teče. Čím míň jí bylo, tím byl slabší a já s ním. Nenávidím, kdy mi ubírá sil.

Slyším ho, jak nadává, jak nás mohli najít. Asi je znal. Nedává na sobě znát city. Nikdy to nedělá. Ale lidé mají city. On je má. To jen já je nemám. Tak proč je skrývá? Copak je to něco špatného?

Těla mágů nechal ležet v jeskyni, sebral jim vše, co měli, ale nevypadá to, že by je chtěl pohřbít nebo spálit. Možná bych to měla udělat já, ale nechci provokovat. Kdo ví, co by mi provedl.

Osmadvacátého

Stále na tom samém místě. Rael čaruje s těmi artefakty. Slova co říká, jsou zlá, moc zlá. Vím to. Cítím to. Zdá se mi rozrušený. Asi viděl něco, co ho překvapilo. Uznávám, nejsou to pěkné věci, co vyvolává, ale viděla jsem horší. Já se jich nebojím. Oni se nebojí mě. Spíše se vzájemně chápeme.

Už mám své prsty zpátky i maso už neční. Raela to stálo mnoho sil. Má radost ale netrvala dlouho. Mé tělo se začíná opět hroutit, rozpadat. Rael říká, že mi bude muset najít nové. Stále se to opakuje, ale jindy mé tělo přetvořil magicky, ale teď nechce. Prý mi dá čerstvé tělo, které víc vydrží. Nevím, jestli se mám těšit nebo děsit. Poslední pojítko s mojí minulostí zmizí. Budu jen jeho. Navždy.

Desátého

Jsem stále slabší. Rael sbírá veškerou sílu a střádá ji. Vzduch je magií přímo prosycen. Chystá něco velkého. Téměř deset dní se mnou nepromluvil. Nevadí mi to.

Opět mi upadly prsty, jizvy se otevřely. Na kostech mi začíná hnít maso. Držím se v té nejtemnější části jeskyně, kde žijeme už tolik dní. Mé tělo se pomalu ale jistě hroutí.

Čím dál tím více se podobám ghoulům. I chutě mám stejné. Z těch mágů zbyly jen kosti. Tak proto je tu nechával. Věděl to.
Asi bych měla cítit něco jako zhnusení, lítost, ale nic necítím. Ten hlad se nedá na dlouho utišit. Šla bych ven a něco si ulovila, ale téměř nemůžu chodit. Jen se šourám. Vše živé přede mnou prchá. Okolo hlavy mi létají mouchy. Asi hodně zapáchám.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 19. dubna 2011 v 22:37 | Reagovat

pěkně se to rozjíždí :-D jen tak dál ;-)

2 Alia Alia | Web | 23. dubna 2011 v 16:51 | Reagovat

Zaujalo, musím říct. Hned jsem zhltla první díl a už očekávám pokračování.^^

3 Tomisus Aisling Saoirse Tomisus Aisling Saoirse | Web | 23. dubna 2011 v 21:07 | Reagovat

Vypadá to poměrně zajímavě. Možná mi trochu vadilo v první části tolik po sobě jdoucích useknutých vět, ale někomu se to třeba může líbit. Já osobně bych tolik krátkých vět za sebou asi nedal.
Zaujalo mne to. Jdu si přečíst první část. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama