Listopad 2011

Dopis

30. listopadu 2011 v 17:54 | Vivienne |  Mini povídky
Není nic divného, že se při hodinách češtiny čte a my jednoho krásného dne četli úkázku z Evžena Oněgina a to konkrétně dopis, který napsala Taťána Evženovi. No a naše milá učitelka nám dala za úkol napsat dopis Evženovi. A tak jsem se i já o něco takového pokusila.

Fantasy světy

27. listopadu 2011 v 16:16 | Vivienne |  Mišmaš

Fantasy světy

Pomíjivost...

22. listopadu 2011 v 20:31 | Vivienne |  Myšlenky....
21.11
Omlouvám se, ale to co teď napíšu nebude mít hlavu ani patu. A víte co? Je mi to jedno. Včera jsem se dozvěděla o jedné smrti a nic to se mnou neudělalo. Až dnes. Dnes jakoby mi to došlo. Člověk, který opustil tento svět byl můj vzdálený příbuzný a já ho neměla šanci nějak blíže poznat, ale i tak.

A víte co mu vzalo život? Rakovina. Zase ta děvka co se plíží kolem mé rodiny a bere si je jednoho po druhém!! Ona a lékařská ignorace. No řekněte, je normální aby člověk za krátkou dobu strašně zhubl, nemohl pořádně jíst a stěžoval si, že je mu blbě a lékař/ka (?) mu jen vyměnila léky. A to ne jednou několikrát! Povězte chybova

Vím že bych neměla uvažovat coby kdyby, ale tady je šance, že by ještě žil, kdyby ho někam poslala na testy. Šel by dřív na operaci a léčil se. A mohl by žít...
Poslali ho příliš pozdě a on svůj boj prohrál. Ale bojoval, už to vypadalo, že se blíská na lepší časy, ale byl jen klam. Všechny naděje smetl ze stolu.
Už nikdy nám k babče nepřiveze uloveného kapra. Nikdy nenahodí prut a nebude čekat třeba i hodiny než něco zabere. Nebude přede mnou vychvalovat houby, i když ví že já je nejím. Už nikdy...

Hladová přání

21. listopadu 2011 v 19:44 | Vivienne |  Books in my thoughts
Další knihou, kterou zde uvedu je vám dobře známá kniha Terezy Matouškové Hladová přání.

Zrod chaosu - část 2

17. listopadu 2011 v 20:33 | Vivienne |  Necitelní
A máme tu pokračování. Moc vás prosím o komentáře. Díky.
Poznámka: na konci této kapitoly se objeví několik slůvek v němčině. Radil mi je bratr, který se němcky před pár lety učil, já tento jazyk neovládám. Pokud se tam vyskytují chyby klidně mě opravte budu jen ráda. :-)

Následujícího dne se celá posádka Miru 1 vydala ven a pečlivě zkoumala okolí. Brali vzorky vody, rostlin i několika málo živočichů, které se jim podařilo chytit. Laboratoře se postupně zaplňovaly vzorky a vědci ani počítače je nestíhali zpracovávat. Svět se však zdál být mrtvý. Nikdo nechápal, co se stalo. Ale Země se jim líbila a všichni se těšili, až se zde natrvalo usadí. Pouze Rean měl pochyby. Nikomu se však nesvěřil, věděl, že by ho nikdo nebral vážně.

Děsnej den a něco málo kolem

15. listopadu 2011 v 21:13 | Vivienne |  Co týden dal a vzal..
Aneb proč je tu zas tak mrtvo. Poslední článek ve čtvrtek o knize. A před tím pro změnu keci. Inu "listění" už mi zůstane ve slovníku a možná i někomu z vás. :-)

Kníže mečů

10. listopadu 2011 v 18:31 | Vivienne |  Books in my thoughts
Další kniha, kterou zde představím Je od Michaela Moorcocka - Kníže mečů.

Listělo

7. listopadu 2011 v 19:50 | Vivienne |  Mé keci
Jen tak na úvod znáte Lištění?? Asi ne..
Dnes jsem se při ekonomice dívala z okna (místo abych poslouchala učitelku) a tam bylo krásně vidět padající listí. Ono nejenže padalo, ale tančilo. Vítr je honil ve spirálách se a tam. Bylo to nádherné. A při to mě napadlo lištění. Jako padání lístí. Je sníh a když padá je to sněžení. Jak lze jedním slovem vyjádřit padající listí? No lištěním... Docela se mi to slovo zamlouvá :-)

Pověst - Vílí kámen

5. listopadu 2011 v 18:37 | Vivienne |  Mini povídky
Je to už delší doba, co jsem se na Libere účastnila Aurory až nyní mi došlo, že jsem tu pověst jsem ještě nedala :-)
Tak vám co jste ji nečetli přeji příjemnou četbu a doufám, že se bude líbit.

Byl teplý letní večer. Vítr si pohrával se zeleným listím a po vyšlapané cestičce se skrze vysokou trávu prodíraly dvě osoby. Jedna byla sešlá věkem a na ohnutých zádech táhla nůši. Druhá byla mladinká dívčina, nesla košík a poskakovala okolo své babičky. Smála se. Její nevinný dětský smích vítr roznášel do širokého okolí a přerušil i klokotání potůčku. Nakonec je cesta zavedla k vysoké lípě. Větve letitého stromu jim zastínily oblohu. Jedna z větví naprosto holá ukazovala k potoku. Dívka se rozeběhla tím směrem.
"Justýno, ne!" křikla zoufalá babička a s nečekaným odhodláním se rozeběhla za Justýnou. Chytla ji právě v čas. Justýna stále před obrovským šedým kamenem. Nebyl hladký, naopak byl zvrásněný. A stékaly po něm černé kapky...
"Babi, co to je??"
"Tady ne." špitla tiše stará žena a odváděla Justýnu pryč. Když dorazily vesnice dala se stará žena do vyprávění.