Uklízení

26. prosince 2011 v 20:55 | Vivienne |  Myšlenky....
Dala jsem se do uklízení a uklízím vlastě pořád. Nevím, proč to dělám. Nechápu se. Přerovnávám věci, některé vyhazuji jiné přenáším sem a tam. Bez jakéhokoliv smyslu. Připadám si tu tak trochu cize.


Snažím se uklidit si život? Vkročit do dalšího roku s čistým štítem? Uklízením to, ale nepůjde. Nedokážu si utřídit myšlenky, promyslet rozhodnutí, která jsou velmi důležitá. Nevím, co chci tak, jak se mám sakra rozhodovat o své budoucnosti?! Jak mám, když jsem schopná se hodinu rozhodovat, zda si dám černý nebo zelený čaj. A pak když se rozhodnu, tak si potom nadávám, že sem si nevzala ten druhý.
Neumím se rozhodovat a musím se do konce ledna rozhodnou jaké si zvolím přeměty. Mám brát ohled na to z čeho budu maturovat a kam půjdu dál. Ale to já nevím, ani v nejmenším netuším.

No nic budu teď chvilku naříkat potichu daleko od klávesnice.

***

Už mě to nebaví. Hrát si na něco, co nejsem. Ale co tedy jsem? Usmívat se na lidi kolem. Kdyby jen věděli, kolik mě ten úsměv stojí. A tak když přijdu domů odhodím ze sebe ten falešný úsměv a hle! Hned je zle. Babi. Furt mě kritizuje, pořád jí to vadí. Mohla už si zvyknout, já si taky zvykla. Ale to ne. To ona neudělá. Jen dál a dál ryje a mě to rozčiluje. A je to stále horší a horší. Alespoň tak mi to přijde. Jsem plná zlosti a potřebuji se někde toho někde zbavit, nebo to nedopadne dobře. Bouchnu a to teprve bude.

Tak dlouho jsem se snažila zapadnout, přetvařovala se, dělala, co se ode mne čekalo. Ale nestalo se tak. Stále mezi ně celkově nepatřím. Mám v sobě nějaké bloky (?) přes které nemohu jít. A tak stále zůstávám v dáli za ostatními. Nedoženu je. Nestanu se jednou z nich. Tak už to konečně POCHOP! Jsi někde jinde... Ale i tak musím dál měnit tváře, protože tu svoji pravou jsem někde ztratila...

Nesnáším, když se někdo ptá, co mi je, proč jsem smutná. Co mu mám říci? Nesměju se protože nemám důvod. Jednoduché že? Ale jak jim to říci. Stejně by asi nepochopili. Proč by madá holka jeho já neměla mít důvod se smát? Ach, ty předsudky..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdebra Zdebra | Web | 26. prosince 2011 v 22:55 | Reagovat

Netrap se tím, že někam nezapadneš. Trápit by se měli oni myšlenkami, co dělají špatně. A maska občas pomůže, ale není lepší, když někdo zná tu pravou tvář? Nedávno jsem byla na slučáku a tam za náma přišel nějakej chlap, co do mě furt rejpal a tak jsem řekla, že mluvím, jen když mám důvod a on mlel "že je to špatně." Podle mě je špatně, když někdo musí za každou cenu mluvit a žvanit. A ne každej všechno prožívá viditelně. Měli by si uvědomit, že jsou i lidi, co všechno prožívají uvnitř a klidně a k radosti jim stačí málo.
A co se týká školy, tak ve škole podle mě málokdo ví, co chce doopravdy dělat. Buď někdo má nějaký sen odjakživa, čím chce být, nebo je mu to vtloukáno dohlavy, dokud si nezačne nalhávat, že to chce dělat, a nebo je tu skupinka, co neví vůbec, co dělat třeba do padesáti... Hlavně, aby sis vybrala něco, co tě bude bavit.
To jsem se zas rozepsala...

2 Vampire sisters Vampire sisters | Web | 27. prosince 2011 v 13:15 | Reagovat

Ten pocit moc dobře znám.
Poslední dobou si vyklízím staré věci z pokoje, abych měla větší prostor na to, kdo jsem teď. Ale jak tak nějak koukám na ty staré věci, vrací se mi spousta vzpomínek na to, kdo jsem byla. Docela mi chybí ta bezstarostnost, ty časy, kdy jsem nad ničím tak hrozně nepřemýšlela.
A jsem ten samý případ, hodně lidí mi říká, proč jsem smutná, nebo že vypadám naštvaně. Jenže já se tak tvářím pořád, není to jen chvilková nálada.. Jenže to nějak nikdo nechce pochopit.

3 Avilan Avilan | Web | 28. prosince 2011 v 10:38 | Reagovat

Jo, já na základce zažila něco, kvůli čemu mám také pořád tyto předsudky, že mezi ostatní nezapadám, nemůžu si najít přátele. A od té doby nesnáším, když jsem mezi cizími lidmi, se kterými bych se měla podle všeho spřátelit. Radši si sednu doma ke knížce. Vím, že je to špatně, ale tak to u mě je...
A s těma předmětama - loni jsem zažila to samé. Totálně jsem si nemohla vybrat. Tak jsem nakonec zvolila jednu variantu a hotovo. Stejně budu muset maturovat ze šesti předmětů, tak mě nějaké dva z toho nevytrhnou... A s něčím jsem spokojená, s něčím ne. Každopádně i kdybych si zvolila jinou variantu, myslela bych si to samé... Teď prostě většina lidí nemůže přesně vědět, co od života chce. Tak se tím netrap, ono to nějak dopadne :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama