Zrod chaosu - část 4

6. ledna 2012 v 20:53 | Vivienne |  Necitelní
Poslední část první kapitolky. To co je psáno kurzívou je úryvek z deníku.

Rean opatrně vzal z hromady další sešit. Byl psán jemu známým jazykem. Byl to zápisek z deníku. Dal se nedočkavě do čtení.


Říkali jsme jim Necitelní. Kdysi snad byli lidmi. Ne oni jimi doopravdy byli. Byli, to je důležité slovo. Zavíral jsem oči před tím, jak byli stvořeni. Byli to poslušní vrazi a s jejich pomocí jsem získal mnoho. Byl to však začátek našeho konce. Když odletěli dobrovolníci, kteří chtěli založit kolonii na planetě Alfa, která byla nedávno objevena v blízkosti hvězdy Sirius, byli jsme šťastní, ale brzy jsme s nimi ztratili kontakt. Právě v té době vznikly první podzemní laboratoře. Zem byla na pokraji války. Hledala se zbraň, která by byla ničivá, ale zároveň se dala ovládat. Nikdo nechtěl, aby se opakovaly zbraně, jakou byla jaderná bomba. A tak to tedy začalo.

Mizely děti, ale i vědci. Kdo nechtěl spolupracovat, byl donucen. Obrovský stát, jakým Európa byla, si mohl dovolit postrádat pár lidí. Provincie, které kdysi bývaly zcela svobodné, si vzájemně nevěřily, dávné spory mezi národy trvaly. A to vše jen napomáhalo vládnoucí vrstvě nerušeně pokračovat. Experimenty, které probíhaly podzemí, si vyžádaly stovky, možná i tisíce mrtvých. Nejde zjistit přesné číslo.

Trvalo dlouhé roky, než byly vidět první výsledky. Zmutovaní lidé, kteří vlastně přestali být lidmi. Zbraně, které nejenže zabíjely, ale dokázaly i mučit. Jedni z mutantů byli obzvláště výkonní a odolní. A právě těm se začalo říkat Necitelní, jelikož nebyli schopni citu. Po letech mučení a výcviku se ani nebylo čemu divit. Informace o tomto tajném projektu se dostaly ven. Začala válka. Mnoho zemí se snažilo získat tajemství laboratoří, bezvýsledně, ale mnoho z nich bylo zničeno. Európa padla. Každý stál sám za sebe. Zrodil se chaos. A nám to vyhovovalo.

Laboratoří zabývajících se vývojem Necitelných zbylo deset. Všechny se nalézaly ve střední Evropě. Tak jako za vlády šíleného Habsburka i nyní se centrum těchto pokusů nalézalo v Praze. Necitelní se rodili dál a v mnohem větší míře než kdy předtím. Potřebovali jsme je. A oni nám sloužili, beze slova splnili jakékoliv naše přání. Možná že tehdy byl ještě čas to vše zastavit, ale neudělali jsme to.

S potěšením jsme sledovali, jak se pyšná Amerika koupe v krvi. Jako supi jsme se vrhli na její tlející mrtvolu a sebrali zbytky. Boj střídal boj. Ale my měli výhodu. Necitelní byli neúnavní zabijáci. Navíc naprosto poslušní. Asie i Afrika brzy padly. Austrálie již dávno neexistovala. Zbyli jsme už jen my, potomci Európy. Opět začal bratrovražedný boj. Byli jsme tak zapálení do svých hloupých válek, že jsme zapomněli na sluneční cyklus. Slunce spaluje palivo a až jej spálí, uhasne, pouze v jádru zůstane jiskra. Následují staletí temna, kdy se palivo obnovuje. Když je obnoveno, Slunce opět vzplane, ale hoří kratší dobu. To se opakuje, až vyhasne docela a zanikne navždy. A to se dělo. Slunce pohasínalo. Já Norrec jsem vyhrál válku, ale zůstal jsem tu jako jediný člověk sám, pouze s věrnými Necitelnými. Já Norrec jsem se nyní stal pánem světa, jež umírá. A já zemřu spolu s ním. Pokud tento deník někdy opět naleznou lidé, pamatujte mého varování. Nedopusťte, ať lidstvo opět zničí samo sebe!!

Rean se oklepal. Norrecovi zápisky jej vyděsily. Otočil se k spícím lidem. Necitelným, dodal posléze. Nechápal, jak by oni mohli způsobit takové škody. Vypadli tak křehce a zranitelně.
"Reane!" z přemýšlení jej vyrušil Ricův hlas. Rean nadskočil a chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval.
"A-ano pane." Zakoktal.
"Myslím, že jste mi chtěl něco říci," Rean přikývl.
"Tady ne. U mě." Řekl Ric a odešel. Rean se s povzdech zvedl. Vzal Norrecův deník i poznámky doktora Bahnhofa a šel za Ricem.

Sedli si a Ric se na Reana nedočkavě zahleděl.
"Jde o ty spící, pane," začal Rean, "myslím, že už vím, o co tu jde." Ric se usmál.
"Podle těchto zápisků německého doktora Bahnhofa," Rean ukázal na sešit s tvrdými deskami, " jsem zjistil, jak byli stvořeni..."
"Stvořeni?!" skočil mu Ric do řeči.
"Ano. Oni totiž nejsou úplně lidmi. Jsou to nějací mutanti. Vzali je jako děti a přetvořili je. Tak například z třinácti dětí, o které se staral doktor Bahnhof přežilo až do finální podoby jedno." Ric se zamračil. Přestávalo se mu to líbit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 6. ledna 2012 v 21:06 | Reagovat

páni... :D vážne pekne napísané, a také no... ako to povedať? :D Napínavé...
Skvele sa to končí a ten denník sa mi páči :D proste super... neviem sa dočkať ďalšej časti :-)
A Som rada, že sa poviedka páčila... Snažila som sa :D

2 Kikisek Kikisek | Web | 14. ledna 2012 v 18:03 | Reagovat

opět povedený díl :) Akorát teď už vůbec nevím, co můžu čekat od dalšího :D Začíná to být zajímyavější čím dál víc... :)

3 Lufristia Lufristia | 15. ledna 2012 v 21:06 | Reagovat

Úžasné, Vivi...opravdu úžasné. :)
Úplně mě zamrzelo, když jsem došla až na konec tetu. Dokážu si tento pří běh představit i jako knihu...se všemi propracovanými zápisky a zápletkami...úplně to vidím. Je to skvělé! :)

4 Ms.Mee Ms.Mee | 23. října 2012 v 20:40 | Reagovat

No, aj keď to nie je priamo moja šálka kávy, je to pútavé, tak idem ďalej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama