V půlnočním obětí s melancholií

23. května 2012 v 0:00 | Vivienne |  Co týden dal a vzal..
Plamen svíce tiše tančí a vrhá stíny po stěnách. Je noc, ta před víkendem. Večer, kdy se většina lidí baví a užívá si. Proč mám ten pocit, že jsem cosi ztratila, nepoznala?
Samota. Nejvěrnější společnice, matka, sestra i přítelkyně. Jako první se ráno probouzí a poslední usíná.
Proč stále toužím po něčem, co si stejně nedokáži užít, čeho se stejně zaleknu a uteču..


Jediná slza se prodrala ven. Stydím se za ni, protože dokazuje jen moji slabost, nevyrovnanost. Slzami se nic nezmění, nezlepší.
Na okamžik se objeví druhý plamen, ale za chvíli mizí. Dítě se zasmálo a zmizelo. Místy z něj nezbylo nic, někde až příliš mnoho.

**

Je večer, závěr pracovního dne. Je mi zima. Hudba unáší mé myšlenky nechtěnými směry, cestami na které jsem se nechtěla znova vydat. Ale stalo se. Bojím se. To přiznávám.

Opět jsem to podělala. Zklamala sama sebe. Nevydržela to a trochu se vyřvala. Venku v lůně přírody, daleko od nechápajících lidí.
Matka by měla svoji dceru podporovat, alespoň já bych chtěla, aby mě v tomhle podpořila. Ale to ona neudělá. Spíš mi hází s ostatními klacky pod nohy a já tak často zakopávám...
K čemu tolik chyb, když se z nich stejně nedokáži poučit. K čemu to všechno?

**
Pocit osamění a zbytečnosti. Nechuť cokoliv dělat. Kruh se uzavřel. Cesta zmizela ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zdebra Zdebra | Web | 23. května 2012 v 12:53 | Reagovat

To znám. A nejhorší je, když mám z něčeho radost, řeknu to babičce a ona jen "Hm" nebo "To je jedno".

2 Olivka Olivka | Web | 23. května 2012 v 21:07 | Reagovat

Je těžké mi uvěřit, ale vždy je nějaká cesta ven, světýlko na konci tunelu, jen občas nosíme až moc tmavé brýle, přes které je nevidíme. Tvůj vztah s matkou (tedy její k tobě) je nepochopitelný. Spolužačky máma je podobná, sem tam si vymyslí nějaký ten naschvál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama