Padlý

31. října 2012 v 21:11 | Vivienne |  Mini povídky
Krátká povídka, která mě napadla jednoho zvláštního večera. Kritika vítáná.



Bez bázně se procházel bojištěm. Věděl, že nikdo by se na něj nepokusil zaútočit. Zasmál se. Jeho šílený smích se jako jediný zvuk rozléhal bojištěm. Bylo to děsivé, ale on se nebál. Nikdy se nebál. Bez sebemenší známky nerozhodnosti, či soucitu hleděl na mrtvá těla, jejichž tváře byly zkřivené děsem a bolestí. Jeho smích neutichal. Věděl, že to nepotrvá dlouho a objeví se.
Zatím však byl na poli sám a mohl si vychutnávat strach a bolest vycházející z duší mrtvých, které nemohli ven. Nebyli pomstěni, nebyli spáleni a tak nenalezli pokoje. Živil se na nich, jako odporný mrchožrout. Vlastně jím byl, ale nepřipouštěl si to.
Vyšel měsíc a on byl stále sám. Divil se tomu, ale jeho hlad neutichal, nikdy se necítil sytý. Možná i to bylo součástí jeho trestu. Zprotivil se zákonům Stvořitele, postavil se mu na odpor a tak byl odvržen, vyhnán a proklet. Naučil se s tím žít, nebo spíše přežívat. Ubohost lidské existence, jejich slabé nedokonalé duše a těla ho nemohla dostatečně nasytit. Toužil po něčem jiném. Čistším.

Temnotu noci zahnalo bílé světlo. Byl tu. Zářící bytost, jež lidé zvali andělem. Čistota a nevinnost z něj prýštila. A on nemohl tomu vábení odolat. Temná živočišná touha ho pohltila. Odrazil se a skočil na nic netušícího anděla. Ozval se výkřik a Padlý si teprve teď uvědomil, že je to žena. Dopadli na tvrdou zem a zůstali ležet mezi těly. Ani jeden se nepohnul jen se na sebe dívali. Věčný hlad Padlého sžíral jako nikdy, musel ji ochutnat. Rty se přisál k jejímu krku a sál. Jas pomalu pohasínal a on cítil, jak hlad slábne. V poslední chvíli se zarazil a odtrhl se. Žena ležela v bezvědomí. Padlý pomalu vstal a bojoval s touhou dokončit své dílo. Ale již se rozhodl, nechtěl být dále sám.


Všude byla krev a ta ji vábila. Nechápala to. Měla pomáhat, ale místo toho chtěla ničit. Hladověla po něčem, co nikdy nepoznala. Její zářící aura pohasínala, chtěla se vrátit zpět, ale nemohla se odpoutat od země. Netušila co se stalo, ani co se dělo s ní. Byla zoufalá a ztracená. Kráčela dále válečnou vřavou, neviděna neslyšena. Mohla by pomoci, uvědomila si slabě. Mávla rukou a místo, aby pomohla, na zem padla skupinka mrtvých. Z jejich těl stále vycházelo teplo. A duše chtěly ven. Měla by jim pomoci ale ...
Sklonila se nad jedním tělem a přiblížila se k jeho hrdlu. Místo aby duši dala klid sála její sílu, až ji pohltila docela. Zaklonila hlavu, aby si víc užila pocit rozkoše, který ji zaplavil. Náhle slunce přestalo svítit. Otevřela oči a uviděla Padlého jak nad ní stojí. Nyní už věděla, co je zač a kdesi v hloubi své existence slyšela vzdálený hlas. Straň se nejhoršího z andělů, jehož jméno zapomenuto bylo. Věčný je jeho trest za to, že se zprotivil Stvořiteli. V samotě musí dlít a věčný hlad mít. ... Hlas pokračoval dál a dál, ale stále více utichal, až umlkl docela.
Padlý ji podal ruku a ona ji vděčně přijala. Ruku v ruce procházeli mezi mrtvolami. Zbytky její zářivé aury navždy pohasly.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 10. listopadu 2012 v 22:14 | Reagovat

tohle by se dalo rozepsat i do knihy, opravdu pěkné ;-)

2 Ms.Mee Ms.Mee | 18. listopadu 2012 v 22:21 | Reagovat

Wooow, tak toto bolo naozaj pekne napísané.
Pripájam sa k prvému komentáru, rozhodne by toto mohol byť námet na celú knihu. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama