Sběračka duší

12. prosince 2012 v 20:25 | Vivienne |  Mini povídky
Dnešní datum je dost magické, alespoň mě se hodně líbí a proto vám sem dávám povídku.


Kráčela pomalým krokem do středu pole. Nad zemí se snášela mlha a ticho rušil smích vran. Zastavila se, vytáhla flétnu, na kterou začala hrát. Pomalá melodie putovala mezi světy a z těl padlých se začaly zvedat světla - jejich duše. Žena či snad ještě dívka, je k sobě volala. Když byly u ní, přestala hrát a nastavila dlaň. Světla se spojila do jediného a to jí zmizelo v dlani, když ji sevřela. Všechny je pohltila Sběračka duší. Odvrátila se a pomalým krokem odcházela. Vítr se konečně odvážil roztančit mlžný šat a křik vran sílil. Nikdo je neslyšel, pole bylo plné prázdných lidských schránek jejichž posledním úkolem bylo pohnojit zem a přinést tak nový život. Takový už byl koloběh a ona to věděla, i když se do něho nezapojovala. Byla jen nezaujatým pozorovatelem, pohlcovala duše protože ... Vlastně ani nevěděla proč. Přenesla se do Mezisvětí, kde dlí Selektor. Pomalu k němu došla a Selektor ji vzal na vědomí. Otevřel obrovskou tlamu a čekal. Vždy to tak bylo. Sběračka rozevřela dlaň, ze které vytryskl proud světelných koulí, které se vletěly do Selektorovo otevřené tlamy. Čelisti se zavřely a jejich majitel zavřel oči. Teď třídil duše, některé se hned vrátí na svět, kde se opět zrodí. Jiné poputují dál a budou čekat než přijde opět jejich čas. Jen velmi málo z nich zmizí docela a ještě méně se jich odebere do nicoty. To vše Sběračka znala, ale co doopravdy duše zažívaly nevěděla.



Pomalu odcházela pryč. Její práce skončila a tak zamířila přímo do království smrti. Byla to říše nad zemí živých a zde měla Sběračka svůj domov, tak jako několik dalších bytostí, které byly součástí řádu světa. Uvědomovala si, že její existence je nezbytná, ale zároveň jí tichý hlásek říkal, že by si svou pozicí neměla být tak jista. Vždyť pýcha předchází pád.
Tady v té tiché zemi se Sběračka usadila pod strom. Který vlastně nebyl opravdový, alespoň to si myslela. Listy v koruně nebyly zelené, nýbrž šedé, tak jako kmen. strom nekvetl, neměnil se. Byl pořád stejný, jako toho dne, kdy si pod něj poprvé sedla. Ale kdy to vlastně bylo? Ptala se sama sebe, ale odpovědět si nedokázala. Tak jako ostatní bytosti žijící zde, nevnímala čas. Nestárla a neměnila se. Zavřela oči a odpoutala se od svého těla. Byl čas snění ...
**
Když opět procitla v lidském světe byl už den. Pomalu se zvedla a přenesla se dolů. Práce ji volala. Procházela se po městech přeplněných lidmi, neviděna, neslyšena. Nahlížela do tajných zákoutí hradů a přitom sbírala duše mrtvých. Občas si sedla pod strom, tan skutečný, a hrála na svou píšťalu a duše k ní přilétaly za všech stran. Když byla unavená lehla si do trávy, zavřela oči a nechala se uspat zpívajícím větrem.
S trhnutím se probudila a posadila se. Něco bylo špatně, jakoby jí chyběla důležitá část její podstaty. Píšťala! Zděšeně se prošacovala, ale nenalezla ji. Pomalu začala propadat hysterii, poprvé za dobu svojí existence. Ztracená běhala sem a tam. Ve světě smrtelníků byla neviditelná a bez své píšťaly odříznutá od svého domova. Dala se do pláče, ale slzy jí po tvářích netekly dlouho. Odhodlaně se zvedla. Musela svoji píšťalu najít, i když netušila jak. Chodila sem a tam, ale svoji píšťalu nenacházela. Přišla noc, ale ona neustávala. A pak ji zaslechla. Několik krátkých tónů jí projela tělem jako čepel nože a otřáslo jejím duchem. Rychlostí větru uháněla k místu, odkud se bolestné sténání ozvalo. Dorazila k hradu, když se píšťala ozvala znova. Nebylo pochyb, že je na hradě. Sběračka se tam vydala. Našla ji v rukou hradního pána. Už z dáli cítila zlo sálající z jeho duše a spatřila svou píšťalu trpící v jeho dlaních. Muž nástroj odložil a ulehl na lože. Sběračka po píšťale sáhla. ruka jí pošla nástrojem i stolkem. Překvapeně vykřikla. to se jí nikdy nestalo.
"Co ty tu děláš?" ozvalo se malé plavovlasé děvčátko.
"Ty mě vidíš?" podivila se Sběračka. Děvčátko přikývlo. "Ztratila jsem svoji píšťalu a teď, když jsem ji nalezla, tak si ji nemohu vzít."
"To je ona?" zeptalo se děvče a ukázalo na píšťalu na stole.
"Ano."
Děvče popošlo ke stolu, vzalo píšťalu a podalo ji Sběračce. ta opatrně natáhla ruku a uchopila píšťalu. Cítila její dřevo a slyšela její sladký hlas.
"Jupíí!" vykřikla Sběračka a zatočila se dokola. Děvčátko se jen usmívalo.
"Děkuji ti a sbohem,"řekla Sběračka a přiložila píšťalu ke rtům.
"Sbohem," křikla dívenka a Sběračka zmizela.
Její život se vrátil zpět do běžných kolejí a ona za to byla ráda. Více než kdy jindy cítila hřejivou sílu sálající z píšťaly. Z rozjímání pod šedým stromem jí vyrušil bolestný křik, jehož příčinu neviděla. Ale cítila, že ji povinnosti volají. Sestoupila na zem a z neznámého důvodu zamířila k hradu, kde byla její píšťala. Křik sílil a ona dostala strach. Vstoupila do síně, kde jí děvčátko podalo píšťalu a její nejhorší představy se naplnily. Ležela tam v kaluži rudé krve a nad ní stál hradní pán s duší černější než noc. Sběračka usedla vedle bezvládného těla. Rvalo ji na kusy vědomí toho, že dívenka zemřela kvůli ní. Pomalu přiložila píšťalu ke rtům, zatímco jí po tvářích tekly slzy. Začala hrát, melodie se linula vzduchem a ona se zhmotnila ve světě lidí. Hradní pán ustal v pohybu a nevěřícně na ni zíral. Ale ona hrála dál a dál. Až se z výšky začalo snášet bledé světlo, které posléze obalilo tělo bez života. A pak záře pohasla, děvče otevřelo oči a posadilo se.
"Co to?" zeptal se muž nechápajíc celou situaci. Sběračka však stále hrála, ale melodie se změnila, byla divoká, nespoutaná. Muž padl k zemi a začal se dusit. Po chvíli tichl a z jeho těla vyletěla stříbřitá koule, kterou Sběračka lapila.
"Život za život," špitla. Pak se obrátila k děvčátku, "Děkuji ti za to, co jsi pro mě udělala. Teď jdi a žij šťastně." Sběračka zmizela a vydala se k Selektorovi. Stvůra otevřela tlamu a ona mu předala jedinou duši. Troufala si říci, že vím, kam poputuje ...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama