Bájný kapitán Imaginarius

8. května 2013 v 17:59 | Vivienne |  Mini povídky

Soutěžní povídka.

Stařena těžce dosedla na lavičku a ještě dlouho namáhavě dýchala. Byla už stará, tak stará… A přec cosi v ní bylo mladé. Mnoho toho ze svého života zapomněla, ale byla tu jedna věc. Událost, která jí nešla z hlavy. Kdykoliv jí přišla na mysl, srdce jí začalo vzrušením bušit jako tehdy před devadesáti lety, když ho spatřila. Bylo jí tehdy deset a nikdo tomu malému děvčeti nevěřil, lidé odmítali přijmout fakt, že se zde skutečně objevil Imaginarius, kapitán snů. Ale ona věděla, že tu byl, mluvil s ní a dal jí slib. Čekala, už dlouhých devadesát let čekala, až se pro ni vrátí. Ale on stále nepřicházel. Ona však byla odhodlána na něj čekat dál, i kdyby to mělo trvat dalších sto let.



Schoulila se na lavičce a i přes sílící zimu zůstala sedět. Slunce se pomalu vydávalo pryč a pomalu se přibližovala noc. A na ni čekala, na temné hvězdami poseté plátno, které ji vždy přitahovalo a na kterém ho poprvé spatřila.
Byla to jedna z těch nocí, které v sobě již od počátku nesou příslib něčeho zvláštního. Mnozí lidé to cítili, někteří podlehli volání a vyšli ven a i přes ukrutnou zimu zůstali stát v očekávání věcí příštích. To očekávání se té noci naplnilo. Padaly hvězdy, byly jich snad stovky, nikdo z lidí nikdy neviděl tolik padající krásy v jeden okamžik. I ona tam byla a stále dokola si přála jednu jedinou věc. Přála si a snila zároveň a její sen byl tak živý a stále více se přibližovat hranicím reality a být to jedna z těch magických nocí, stal by se realitou. Ale to nebyla ta noc a tak i sen, její milovaná představa zůstala pouhým přeludem. Který byl ale silný natolik, že on přišel. Bájný kapitán Imaginarius se před ní zjevil v celé své kráse a spolu s ním lidi obklopila aura klidu a míru a snů tak pestrých jako jsou paví pera. Zdálo se jí, že uplynula celá staletí, než na ni konečně poprvé promluvil, sedl si vedle ní a vzal jí kolem ramen.

"Dítě," promluvil a jeho hlas zněl jako sbor hlasů ve větru, "přivedl mě sem k tobě tvůj sen. Tvá představivost mi ukázala cestu skrz temnou bouři reality, kde nebyl ani jediný sen. Vyvedla jsi mě i můj koráb dítě." Mile se na ni usmál a ona mu bojácně pohlédla do tváře. Byla zvláštní. Ač do ní hleděla mnoho hodin, nikdy si ji nedokázala představit přesně, nevěděla, zda je mladý či starý, jen to že měl zlatavé vousy a vlasy a jeho oči byly hlubinami, které ji vtahovaly do snů. Ruka, kterou jí objímal, ji příjemně hřála a ona toužila, aby nikdy neodešel. Seděli tam a on jí počal vyprávět o tom, jak se vydal ze svého sídla, aby našel ten pravý a skutečný sen. Ale ten mu stále unikal. Doufal, že jej jednou v tom nekonečnu vesmírných dálek nalezne, ale zatím se mu nedařilo. Potkal mnoho snů krásných i hrůzný, krátkých i těch co přetrvaly životy lidí, ale ten pravý mu stále unikal.
"A jaký by měl být pravý sen?" zeptala se ho bojácně. Kapitán se dlouze zamyslel.
"Já vlastně nevím, ale až ho najdu, poznám to."
Dlouho tam pak seděli a ona s napětím naslouchala příběhům snů minulých i budoucích. Ale každá i ta nejdelší noc protknutá magií musí jednou dojít ke svému konci a tak se i ona noc odebírala do hlubin minulosti a kapitán Imaginarius se musel vydat na cestu. Se slzami v očích ho vyprovodila k lodi a dlouho mávala, až jí zmizel mezi blednoucími hvězdami. Ale cosi ji hřálo. Vědomí toho, že se pro ni vrátí, jak to slíbil.

Stařena sebou trhla a obraz daleké minulosti jí před očima rychle blednul. Ale ona se usmívala, věděla, že ho kdykoliv může zavolat zpět. Temné nebe poseté hvězdami mezitím začalo pomalu blednout. Nepřišel. S povzdechem přivřela oči a začala snít. Tak jako tehdy. Bylo to podivné, ale její sny a představy neztratily nic ze své divokosti a pestrosti, které dosahovaly, když byla mladá. Snila a snila a snila. Žádná jiná radost jí již na tomto světě nezůstala. Byla stará a pro lidi kolem bezcenná babka, která mlela nesmysly. V koutku oka ji pálila slza. Mrzelo ji to, ale už se s tím smířila. Její čas už minul. Byla pozůstatkem starých časů a lidé se neradi ohlíželi do minulosti, protože ta je děsila.

Když definitivně vyšlo slunce a zahnalo poslední zbytečky noci, zvedla se a šourala se domů. Zas a znova, den co den se její rytmus neměnil. Každou noc vysedávala na lavičce a toužebně hleděla k nebesům a tam ji také zastihla smrt. Spokojeně se usmívala, když se konečně zbavila toho léty opotřebovaného těla a její duch se opět posadil na lavičku, aby tam snil, dokud se kapitán Imaginarius opět neobjeví, aby ji vzal sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 8. května 2013 v 22:16 | Reagovat

Páni :D
Je to naprosto krásne :D Sú z toho cítiť emócie, je to dokonalé. Veľmi sa mi to páči a ja hltám každé tvoje slovo, každé tvoje písmenko :-)
Je to celkom smutné aj šťastné a je tam aj niečo k zamysleniu, teda aspoň podľa mňa :D Neviem, mne tvoja poviedka navráva: "Že sa napriek všetkým prekážkam nemáme vzdávať svojich snov, ale zároveň pre niečo málo reálne nemáme zahodiť celý svoj život" Aspoň také sú moje dojmy :D Očarilo ma to ;-)

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 8. června 2013 v 22:32 | Reagovat

Překvapuje mě, že se její duše, když se zbavila těla nevydala za kapitánem... no ale i tak je to moc krásná povídka, příjemně se mi po ní bude spát :)

3 Luné Luné | Web | 16. června 2013 v 20:11 | Reagovat

Kouzelný kapitán, kouzelná slůvka, kouzelné sny tvého povídání..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama