Kap.3 - Korn

18. května 2013 v 13:27 | Vivienne |  Vlčí pouto 2: Čas pomsty
Třetí kapitola. Komentáře vítány.

Mothug běsnil, vyl a vyl do noci. Ve své vlčí podobě běhal lesy a ničil vše, co mu přišlo pod pařáty. Nakonec doběhl až k městu a v ten okamžik ho něco napadlo. Usmál se a vycenil tesáky. Zavyl a rozeběhl se k městu, kde poklidu spaly desítky lidí, kteří ani netušily jaké strašlivé nebezpečí se to k nim nocí řítí. Během pár minut se ozvaly první bolestné výkřiky a ulice se začaly obarvovat krví do ruda.


Jakmile byl Morhug hotov, rozhlédl se a zaplavil ho pocit uspokojení. Za pár dní se jeho armáda noci rozeběhne do míst, kde utrpěl největší porážku. Zničí poslední zbytky svých nepřátel a stane se jediným pánem vlkodlaků. Na malý okamžik se zamyslel. Kolik asi zbylo jeho synů-prvorozených? Stále je cítil, ale ne tak silně jako kdysi. To znamenalo, že většina z nich je mrtva. Ti zbylí se proti němu nedokážou sjednotit. Nikdy toho nebyli a nebudou schopni, pomyslel si. A to je dobře. Mothug neměl rád, když věci nešli podle jeho představ. A jeho synové už tehdy dělali problémy, takže teď je budou dělat také. Začal se soustředit a pak náhle nocí problesklo světlo jeho očí. Víc než dva, maximálně tři. Víc jich nebude. To bude lehká práce, pomyslel si a v duchu se zasmál. Už se viděl jako vítěz a pán všech vlkodlaků. Pak přijdou na řadu upíři a nakonec lidé. Pak bude celý svět jeho,.. Z rozplývání jej vyrušilo zakňučení, ohlédl se a spatřil desítky párů žlutých očí. Vzepjal se a zavyl. Ostatní se přidali a lesem se začal rozléhat hrůzný a děsivý vlkodlačí chorál. Pak náhle ustal a Morthug následován desítkami vlkodlaků zmizel v lese. Čekala je ještě dlouhá cesta, na jejímž konci je čekalo jediné. Pomsta!

Skupinka jezdců slyšela hrůzu nahánějící vytí, při kterém tuhla krev v žilách, ale oni ani nezpomalili. Krev jim nezamrzla ani neproudila v žilách, které proplétaly jejich bledá nemrtvá těla, oblečená ve zbrojích. Byli upíry, nemrtvými, dětmi noci. Navždy odsouzeni k životu v temnotě a stínu nocí. Nemohou vyjít na slunce, jehož paprsky by rozehřály jejich zkřehlé prsty. Nešlo to a oni to moc dobře věděli. Smířili se s tím, tak jako se smířili s tím, že musejí pít krev. Krev.. Cítili. Byla ve vzduchu a nebylo jí málo. Kdyby byli mladší tak by se vydali okamžitě hledat její zdroj. Ale to oni nebyli a navíc měli jiný úkol. Museli najít a zkontrolovat prastaré vězení. A především se ubezpečit, že ten, kdo tam byl zavřen, je stále na svém místě. To bylo pochopitelné. Nepochopitelné se jim zdálo, že museli vyrazit okamžitě. Drasil se jim zdál neklidný a to bylo divné. Téměř vždy byl klidný a jistý. Když už jej tak viděli, znamenalo to něco velkého. Bylo tedy jasné, že se něco blíží. Ten vězeň, jehož jméno všichni krom vůdce skupiny neznali, musel být velice mocný a nebezpečný. Sergal, nejstarší upír mezi nimi byl zároveň vůdce skupiny a byl i tím, kdo věděl, kdo je v pevnosti uvězněn. A to že jej měli jít zkontrolovat, se mu nelíbilo. Začal tušit něco zlého. Na mysl mu přišla jedna věc. V okamžiku kdy mu vstoupila od vědomí, usadila se tam. Mnohokrát ji proklel, jelikož nešlo se jí zbavit. Byla tam pořád. Zdálo se však příliš nepravděpodobné, aby se stala skutečností. A proto se jí Sergal nezabýval. Jak později zjistil byla to chyba…

Jezdci zpomalili, les kolem byl čím dál hustší. Zdálo se, že jím dlouhá staletí, nikdo neprocházel. Oni však neúnavně pokračovali dále. Bylo jim jasné, že do svítání tam musejí dorazit, jinak zemřou a jejich vůdce se nikdy dozví pravdu. Přidali na rychlosti a skutečně během několika desítek minut uviděli vysoké kamenné zdi obrostlé břečťanem. Postupovali podél nich, až narazili na mohutné dřevěné dveře. Vchod do tunelu, který je měl zavést do pevnosti. Byly zamčené. Sergal vytáhl ozdobný klíč, který mu dal Drasil, a odemkl dveře. Ty se otevřely a upíři vešli do temné chodby. Sergal dveře opět zavřel a zamkl. Pak se postavil do čela skupinky a ta se dala do pohybu. Tunel, kterým procházeli, byl vybudován upíry proto, aby jejich bratři mohli bez problému dojít do pevnosti a zase zpět. Vlkodlaci využívali jiné cesty, rychlejší, ale ta vedle po povrchu a pro upíry by za dne byla smrtící. Navíc dnes již prakticky neexistovala. Drasil netušil jak se brána, kterou tam na vrcholu své moci postavili, otevírá a upřímně mu to bylo jedno. Měl klíč a znal upíří cestu, to bylo hlavní. A nyní ji znal i Sergal a jeho družina.

Cesta tunelem byla dlouhá, jelikož se skupinka musela několikrát zastavit a odklidit kamení, jež jim zatarasilo cestu. I přes tyto potíže je dovedl Sergal až do srdce Kornu. Všichni obdivně vzdychli, když spatřili dílo svých bratří v okamžiku, kdy byli na vrcholu. Pravděpodobně by jej obdivovali celé hodiny, kdyby se Sergal nevšiml otevřených dveří. Opatrně se k nim vydali a ještě opatrněji nahlédli do místnosti za nimi. Do nosů je udeřil nezaměnitelný vlkodlačí zápach. Sergal se zhrozil. Podle nápisů a magických run byla toto ta místnost, kde byl otec všech vlkodlaků, strašlivý Morthug uvězněn. Ale nikde nebyl. Viděl pouze klec a servané okovy. "Prohledat!" rozkázal a do hlasu se mu vkradlo zoufalství. Upíři se okamžitě rozeběhli po pevnosti. Sergal zůstal nehybně stát. Stále však zíral na okovy, které spoutávali noční můru upírů, postrach vlkodlaků. Celá staletí jej zadržovaly a teď najednou povolily. Na mysli mu vyvstalo jméno osoby, která rozvířila vody mezi upíry a vlkodlaky. Gabriela.

Z přemýšlení jej vyrušily kroky upírů, kteří se vrátili z průzkumu. "Nikde, nic. Není tu, brána byla otevřená, ale jakmile jsme se přiblížili, zavřela se." Sergala v ten moment něco napadlo. "To vytí ," řekl, "pach, krve. To určitě on." O trochu zvýšil hlas a rychle vyběhl ven. Upíři jej následovali. Když však dospěli k východu z tunelu, zatrnulo jim. Mezi větvemi stromů se prodralo mnoho slunečních paprsků. Byl den. A oni nemohli ven. Zato Morhug si vesele pobíhal venku a vraždil si podle libosti. Sergal snad poprvé proklel to, čím se stal. Naštvaně zavřel dveře a lehl si na zem. V ten okamžik nic víc dělat nemohli.

Morthug se ušklíbl a spokojeně se rozhlédl po mužích okolo. Ještě jednou tolik, pomyslel si, a bude spokojen. Mezi jeho vlkodlaky, nebyla jediná žena. Mothug je zabíjel, ale nikdy neproměňoval. Sám nevěděl proč. Ale vyhovovalo mu to. Ženy podle něj byly slabé a k ničemu. Tak proč je měnit? Morthug se rozesmál. Žena a vlkodlak?!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 28. května 2013 v 19:05 | Reagovat

Páni, je to nádherné :D
Včera som prečítala prvý diel, neskonale ma bavil a bolo na ňom vidno ako sa zlepšuješ :D
A teraz je to úžasné :D Som zvedavá čo sa odohrá a ako sa Gabriela popasuje s týmito dvoma problémami :D Mortugom a Khorom :D :D
Naozaj je to geniálne :D
Inak smiem sa ťa spýtať koľko máš rokov? :D Píšeš totiž veľmi vyspelo a úžasne ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama