Iluze 79

28. června 2013 v 11:21 | Vivienne

Povídka k iluzy číslo 79

Opatrně stoupala po kamenný schodech. Okolní vzduch byl tak chladný a tížil ji v plicích, ale nezastavila se. Temný šat ji skrýval před nežádoucími pohledy, ale stejně bylo málo těch, kteří byli vzhůru. Všude bylo ticho a klid.
Za několik málo minut došla do věže. Otevřela staré dveře a opatrně vešla do malé komůrky. Rychle zapálila svíci a otevřela okna. Plamínek zakmital, ale neuhasl. Hnědovlasá dívka přecházela sem a tam, nerozhodnutá, ale zoufalých činů schopná. Opatrně vyndala z pod šatů pergamen, který již zrána popsala magickou formulí. Teď už zbývalo jen jediné, čekat na půlnoc. Věděla, že ten okamžik brzy přijde a ona nesmí zaváhat. Protože je v sázce jeho život.
Bim. První úder zvonu ji vytrhl z přemýšlení až hrůzou nadskočila. Rozhodně přiložila pergamen k svíci a ten vzplál. Pomalu začala recitovat těžce naučenou formuli.



Pak se zvedl vítr a uprostřed komnaty stála černě oděná postava - sám Stínupán. Dívka ucouvla a snažila se uklidnit svůj zrychlený dech. Ale pohled jaký na ni upíral, ji děsil.
"Proč mě voláš?" zeptal se a ten hlas zněl temně a byla v něm slyšet bolest a mrtvolné prázdno.
"Mám pro tebe obchod"
"Obchod?! Pro mě?" začal se smát a to byl obzvlášť divný pohled. "Já jsem smrt a se mnou se neobchoduje."
"Počkej! Moje nabídka by tě mohla zajímat. Nech mého bratra žít."
"Žít? A co bych z toho měl? Umírá, patří mě a já si ho vzít nenechám."
"Nech ho žít a místo něj si vezmi mne."
Stínupán se zarazil a překvapeně si jí prohlížel.
"Život za život. Ty dostaneš své a já také." Přistoupil k ní a pohladil jí po bledé tváři. Chlad jí projel až do morku kostí, ale neuhnula. Zpříma mu hleděla do očí, odhodlána jako nikdy před tím.
"Dobrá tedy," řekl po chvíli, která jí připadala jako věčnost, "ze dva dny si pro tebe opět přijdu, o půlnoci buď připravená v kostele u lůžka svého bratra. A pamatuj, ještě si to můžeš rozmyslet, ale jakmile tě odvedu není cesty zpět." Přikývla a on se rozplynul.
Dolů scházela pomalu, i když jí srdce překypovalo radostí. Zachránila ho. Ani na okamžik nezapochybovala o sém plánu. Všem se uleví, když bude dědic panství zachráněn a to, že to bude za cenu ztráty jedné dcery? To byla přijatelná oběť pro všechny. Byla o tom skálopevně přesvědčená, ale nikomu se s tím nesvěřila a ani to neměla v úmyslu. Dva dni, právě tolik jí nyní zbývalo. už se nemohla dočkat.
Ráno přišlo pomalu a jen líně slunce rozhánělo stíny noci. Den ji zastihl čilou a veselou. Působila jako blázen na tom smutném hradě, ale ona věděla své. Už brzy vše bude dobré. cel den pobíhala po loukách a když se k večeru vrátila, měla plnou náruč květin. Dala je k lůžku zraněného bratra a usedla vedle něj. Tiše a naléhavě šeptala, aby vydržel, že jeho uzdravení je tak blízko. Zamlklé ošetřovatelky se od ní držely dál, ale ta radostná jiskra v jejích očích jim nedopřála klidu. Ulevilo se jim, když konečně odešla, ale vzpomínka na ni jim stále zůstávala v myslích.
Stínupán vše pozoroval a nakonec se i on sám usadil u šlechticova lůžka. Nechápal jak někdo může učinit takovou oběť. Ale stejně si jí odvede a on bude žít. Alespoň bude mít příjemnou společnost.
Poslední den by měl být něčím výjimečný a nebo by mohl být dokonale prostý, obyčejný a právě v tom by byla jeho síla. Dívka netoužila po ničem zvláštním občas vlídně objala rodiče, či sestry. Jinak celá den a seděla u bratra a předčítala mu z jeho oblíbených knih. Ošetřovatelky na ní hleděli stejně nedůvěřivě jako předešlého dne. Snad něco vytušily, možná její napětí a dychtivé očekávání nasytilo vzduch a vyrušilo beznaděj s slabý zápach smrti. Jejich pozorným očím neuniklo jediné otočení stránky. A večer se neúprosně blížil. slunce pomalu končilo svou pouť stejně líně jako předešlého rána. Ale nakonec přeci jen přišla noc. Dívka osaměla ve svém pokoji, oblékla si bíločervené šaty a dlouhých vlasů zapletla červené květy. Posadila se na postel a čekala. Její čekání bylo delší než to, které prožila před dvěma dny. Krátce před půlnocí se opatrně proplížila do kostela a usedla vedle nemocného. Vypadal hrozně a bylo zřejmé, že přišla jeho poslední hodina. Když se poprvé ozval zvon, zjevil se i Stínupán. Tentokrát se ho nelekla a slabě se na něj usmála. Přisedl si vedle ní a chvíli oba mlčeli.
"Nezměnila jsi své rozhodnutí?"
"Ne."
"Dobrá tedy, připrav se na cestu smrti." řekl a vstal. Přejel nad zraněným, který se uzdravil a otevřel oči. Dívka začala plakat a chtěla ho obejmout.
"Ne! Teď jsi má,"řekl Stínupán a odváděl ji k oltáři.
"Hodně štěstí bratře, žij dlouze a šťastně," křikla, když došla k oltáři kolem kterého hořely svíce. Mladík se zvedla z postele zmatený, co se děje, ale bylo pozdě. Stínupán ji vzal za ruku a oba zmizeli.
Mladík dokonale zaskočen padl na kolena a křičel zoufalství. Náhle pochopil a o to víc řval. Jeho sestra se pro něj obětovala. Teď patří smrti a on životu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Argonna Argonna | Web | 30. června 2013 v 13:37 | Reagovat

Mám zimomriavky, ale vážne :-) Ten záver!

2 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 1. července 2013 v 22:37 | Reagovat

Júúúú, je to dokonalé :D veľmi tajomné, temné, ale krásne :D Smutný koniec vskutku, ale aj nie, podľa pohľadu :D Naozaj úžasne píšeš :D skladám poklonu :-)

3 Rabe Rabe | Web | 5. července 2013 v 10:20 | Reagovat

krásné, přinesla bratrovy velkou oběť

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama