Loď bláznů

6. září 2013 v 16:00 | Vivienne |  Mini povídky

Povídka podle iluze č. 90. Tentokrát jsem se inspirovala vším, obrázky i hudbou.

Drobné kapičky slané vody jim dopadaly na šaty, které postupně vlhly a lepily se jim na těla. Byl to nepříjemný pocit, ale nemhli nic dělat. Ruce měli pevně svázány za zády a provaz se jim zařezával do rukou. Bolelo to. Ale dva vedle sebe stojící muži ani necekli, neboť tím by přiznali svou slabost a tu radost svým věznitelům dopřát nechtěli. Už déle než hodinu stáli v přístavu, zatímco lodě připlouvali a odplouvali, ale ta na kterou čekali stále nedorazila.
Diego neměl tušení, co je zač a pochyboval, že Tieru, jeho spoluvězeň, to ví. Oba se těžce provinili, proti králi a za to je čekal trest. Ale oni nevěděli jaký, pouze věděli, že pro ně pluje loď, nic víc. A právě ta nevědomost je ničila nejvíce. A čekání nebylo o mnoho lepší. Byli mokří, promrzlí a i když by si to nepřiznali, měli obavy z budoucnosti.
Když začala třetí hodina jejich čekání, konečně se z mlhy vynořila prapodivná loď.


"Tak to je váš nový domov," řekl jim jejich věznitel a uchechtl se. "Myslím, že vás mohu potěšit, o nikom, kdo se na tuhlo loď nalodil, již nikdy nikdo neslyšel," Poznamenal ještě a už je hrubě popostrčil k lodi. Opatrně vstoupili na palubu, která byla plná prapodivně vyhlížejících lidí. Ale bylo již pozdě, plavidlo se dalo do pohybu a vzdalovalo se od pevniny, jejich milovaného domova, kterou již možní nikdy nespatří. V očích se jim leskla jediná slza.

Pevnina zmizela v dáli a oni stále stáli na palubě ruce svázané a nikdo si jich pořádně nevšímal. Utekly další dlouhé a nejistotou nasáklé minuty než k nim došel podivně oděný obtloustlý muž.
"Vítejte na lodi bláznů," řekl a usmál se. Poté jim rozvázal ruce a poplácal je po ramenou. Diego a Tieru se na sebe tázavě podívali. Muž si toho nevšímal, chytil je kolem ramen a vedl po lodi.
"Já jsem kapitán téhle úžasné lodi. A i vy moji drazí se stanete její součástí, ale až zítra dnes si odpočiňte. Lukas vás dovede do vaší kajuty. Můžete se v klidu vyspat." Mile se na ně usmál. Než se stihli vzpamatovat už je Lukas odváděl do nitra lodě. Beze slova jej následovali zmatení z celé situace. Ulehli do postelí a usnuli neklidným spánkem.

Z paluby se ozývaly divné zvuky a tak se oba muži probudili a váhavě se vydali ven. Moře zmizelo a loď plula mezi oblaky.
"Jste udiveni, přátelé?" ozval se jim za zády veselý kapitánův hlas. "Říkal jsem vám, že je to loď bláznů a její posádka jsou vyvrhelové, lidé pro než již není na zemi místo. "
"Tak našli místo v oblacích?" zeptal se Tieru opatrně.
"Kdyby jen v oblacích. Plujeme mezi světy až k vzdáleným hvězdám," řekl kapitán a toužebně se díval na hvězdnatou oblohu. "Až si odpracujete svůj trest, vysadíme vás v jiném světě, kde budete moci začít nový život. Ale teď už se dejte do práce."
A tak se dali do práce, ale nešlo jim to, jelikož se stále s údivem rozhlíželi kolem, protože to co viděli bylo neuvěřitelné.



Roky nezadržitelně plynuly dál, posádka lodi se obměňovala, ale někteří zůstávali i po uplynutí stanoveného trestu. Nakonec nastal den, kdy měl skončit Tierův a Diegův trest. Tieru si zabalil pár věcí a nedočkavě čekal až se zpoza mlhy objeví pevnina jeho nový domov. Jeho přítel Diego stál vedle něj, ale nechystal se opustit loď a začít nový život. Zem se blížila. Posledních pár obětí a rozloučení. A Tieru váhavým krokem opustil loď, která mu dvacet let byla domovem a vstoupil na pevninu. Ohlédl se a loď už opět mizela v mlze.

"Tati, podívej, co jsem nakreslila," volala dívenka a Tiera tím vytrhla ze snů. Zmateně vzal do ruky obrázek a snažil se soustředit na dceřin výtvor. Nakreslila loď ve vlnách a s hvězdnou oblohou. Jeho oči se zalili slzami.
"Tatínku, odpusť mi, já nechtěla,…" špitla, vlezla mu do náručí a přitiskla se k němu.
"Za to ty nemůžeš, maličká," špitl. ač nerad si to přiznával, ale chyběla mu loď bláznů a on litoval svého rozhodnutí ji opustit. Už to bylo osm let, co začal nový život. Ale šťastný nebyl. Chybělo mu cestování po tajemný světech a volnost. Miloval svoji ženu i dcerku, ale bez váhání by se jich vzdal, aby mohl ještě jednou stanout na palubě té podivné lodi a plout s ní. Ale ani on ač tam strávil dvacet let, nevěděl jak ji přivolat. Jeho srdce bylo rozervané a krvácelo, zatímco hladil a uklidňoval svou dceru. Ač se snažil nedokázal zahnat slzu stesku, která mu smáčela tvář.
A život šel dál …


Ležel na staré rozvrzané posteli, ztěžka dýchal a po tvářích mu stékali krůpěje potu. Byl vyčerpaný a cítil jak z něj pomalu utíká život. Ztrácel představu o tom kde je a co se sním děje. Před očima viděl jak se z husté mlhy vynořuje loď, byla to ona, loď bláznů, jeho sen a touha. Vztáhl k ní seschlé ruce, byla tak blízko. A pak se vidina rozplynula a on se díval do očí své ženy. Zklamáním se rozbrečel a ona od něj vyděšeně odskočila. Nebylo to poprvé, co slyšela, jak vykřikoval ze snů. Pokaždé ji to zraňovalo a tentokrát ještě více, jelikož to nebyla ona ani jejich dcera, na kterou myslel v posledních chvílích svého života. Trvalo to ještě celou noc a teprve k ránu upadl Tieru svého posledního spánku. S první paprsky vycházejícího slunce jeho duše opustila tělo a on tím zanechal pozůstalé v slzách. Na druhou stranu on sám byl šťastný neboť jak vstoupal k nebesům zpoza temných mraků vyplula jeho loď. Rozeběhl se k ní, urychleně se vyšplhal na palubu a už se vítal s posádkou. Loď se obrátila a zmizela v tmách.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 6. září 2013 v 19:22 | Reagovat

Jú, je to naprosto nádherné :D toto by ma asi nikdy nenapadlo :D

2 Raven Strange Raven Strange | Web | 7. září 2013 v 9:51 | Reagovat

překrásný layout :3 miluju Viktorii Francez

3 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 7. září 2013 v 22:09 | Reagovat

Zajímavé téma. Jednodílné povídky mám nejradši :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama