iluze 58

30. července 2014 v 10:12 | Vivienne |  Mini povídky
Jak vlastně vypadá smrt? Kdo ji viděl, aby ji popsal? Ptám se kdo?! Ale ani mudrcové mi odpovědět nedokážou. A to jsou prý Bohem vyvolení. Pche, to určitě. Bůh by si takové voly těžko vybral, leda by byl i on sám jako oni. A ta představa mne děsí.
Asi bych se měla představit. Říkejte mi třeba Mon a není to tak dávno, co mne má zvědavá povaha postavila tváří v tvář samotné Smrti. Možná se ptáte, zda-li jsem tedy schopna zodpovědět výše vyslovené otázky. Ano i ne. Ale to je na delší povídání.


Toho pochmurného rána přišla do města podivná žena. Nějakým pro mne záhadným způsobem jsme se daly do řeči. Cosi ji na mne upoutalo, ale nikdy jsem nezjistila co. Naše nově vzniklé přátelství bylo silné a tak jsem neváhala, když mi nabídla, abych se s ní vydala na cestu. Během této epizody mého života jsem prožila mnoho zajímavého, ale to vám teď vyprávět nechci. Zmíním se pouze o jediné příhodě, o té která mi zásadné změnilo život, a kvůli které mé vlasy zbělely.

V té době naše putování trvalo již nějaký ten čas a právě nás čekala návštěva podzemního chrámu. Cestou nám nevznikly žádné problémy, neboť chrám byl často navštěvován, ani ve snu nás tedy nenapadlo, co nás čeká. A tak se stalo, že jsme nic netuše vstoupily do nejnižší části chrámu. Uprostřed tekla voda a my šly po pravém břehu. V dálce hořely svíce. Už tak chladný vzduch se ochladil a plameny pohasly. I přesto zde nevládla absolutní tma. Naše kroky se rozléhaly tichem, ale nakonec zanikly v hluku bouřící se vody. Zdánlivě odnikud se zjevila vysoká postava, která stále rostla, až se téměř dotýkala stropu.

Hrůzou ztuhlé končetiny nám bránily v útěku. Má společnice procitla mnohem dříve než já, skrčila se a mé ztuhlé tělo donutila ke stejnému pohybu. Ač strach stále nepolevoval, nedokázala jsem sklopit zrak. Postava se k nám rychle blížila a s tím vzrůstal i chlad. A pak se to stalo. Cosi uchopilo mou hlavu a já se dívala do té tváře. A tehdy jsem pochopila, že je to samotná Smrt, které svírá moji tvář. Nešlo zavřít oči, chtěla jsem křičet, ale stažené hrdo nevydalo ani hlásku.

Nakonec mne pustila a mé téměř bezvládné tělo dopadlo na zem. Nastalo opět ticho, ale zakrátko jej přerušily kroky. Přicházel ozbrojený člověk a neohroženě se přibližoval k Smrti. Ta se vzdálila a postavila se příchozímu čelem. Boj, který začal, byl neuvěřitelný. Voda bouřila a chrámem vál silný vítr. Kosa narážela do mečů, až tmou létaly jiskry. A pak vše utichlo jako po divoké bouři, kdy kraj jen čeká na další ránu.

Znovu se k nám plížil chlad, ale tentokrát byl jiný, hladový. Nebylo kam utéci a v ten okamžik jsem opět pohlédla do té tváře. Pohltila mě a já přestala vnímat své tělo a okolní svět.

Nebudu zde vyprávět, co všechno jsem viděla, neboť tomu sama nerozumím. Procitla jsem druhé dne v chrámu. Má přítelkyně byla vedle mne a tiše hovořila s cizincem. Mé vlasy už byly bílé a to je oba zaujalo. Nikdy jsem s tím válečníkem nepromluvila a nemohla mu poděkovat za záchranu. Avšak dodnes si pamatuji ten zvláštní pohled, který mi věnoval, když odcházel.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Dragilia Dragilia | E-mail | Web | 31. července 2014 v 20:09 | Reagovat

Velmi zajímavý nápad. :-) Jen provedení (retrospektiva) mi trochu bránilo se pořádně bát - věděla jsem přeci, že to musela nějak přežít. :-)
Zato taková přítomnost a akce... To by bylo teprve žůžo. :-)

Ale i takhle je to velmi podařné uchopení iluze. :-)

2 Elizabeth Elizabeth | E-mail | Web | 3. srpna 2014 v 17:49 | Reagovat

Skvelá poviedka a dobrý nápad. Aj k obrázku sa to pekne hodí. :)

3 scaremongering scaremongering | Web | 15. ledna 2016 v 15:49 | Reagovat

hypoteční úvěr bankovní produkt :-x

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama