A smrt opět přišla k nám..

15. července 2015 v 16:57 | Vivienne |  Kronika života Vivienne, aneb co dělám když se nikdo nedívá

Původně měl tento článek být v úplně jiném duchu. Taky ho tu mám už pár dní rozepsaný.. Staly se věci, které se stát nemohly… A já nevím jestli jsem jim mohla zabránit nebo ne… Potřebuju se vypsat, potřebuju se někomu svěřit a nějak v mém okolí nenacházím nikoho, kdo by byl ochotný mi naslouchat.. A stejně se u toho hned rozbrečím..


Kde jen začít? O své mononukleóze jsem zde již psala. A ani jsem se s tímto faktem nesmířila a už mě posedla další neplecha. Měla jsem cosi nateklého pod jazykem, nemohla jíst a pít jen vodu. Letím k doktorce, která neví, co to je. Ale prý si mám zajít na orl, nezlepší-li se to. To bylo úterý. Přežívala jsem v práci a i jíst jogurt mi činilo problémy. Ve čtvrtek se tedy odhodlám k doktoru. Po hodině čekání to vzdávám a utíkám. Takže v pátek nanovo. A verdikt? Zánět podčelistní žlázy, antibiotika a kontrola za týden. Super. Z práce se vymluvím a jenom tak lenoším. I jíst trochu můžu.. Může být lépe?

Pak ale přichází to prokleté pondělí. Připadá mi, jako bych za to mohla… mohla jsem udělat víc.. utekla už pátá hodina večerní a bráška s mami šílí, našli naše malé kotě, Zikmunda, jak leží a celý se třese. Rychle sháníme veterináře, coby měl otevřeno i večer. Nejbližší je v Plzni, ale to už Zikmund má kolem tlamičky pěnu. Šílím. Doktor po telefonu říká, cosi o epilepsii, já mám na mysli spíše otravu. Rychle vyrážím do Plzně… Nejdelší půl hodina v mém životě.. už zase brečím..

Vzali nás hned, utlumili mu bolesti… a začal boj o jeho život… A on… můj miláček to nezvládl… I brášku to dojalo, i on byl zlomen. Pro jednou se statečně držím a rozbrečím se, až když zaplatíme léky a vylezeme z budovy..
Pořád jsem se s tím nesrovnala a asi to ještě potrvá… A to s námi byl Zikmund jen od května… Ale on byl prostě dokonalý, zrzavý a strašlivě chlupatý. Miloval drbání na zádech a vždy se přetáčel, abychom ho drbali i na bříšku a neopomínali jej.. Miloval válení se v botelu, což bylo na jeho kožíšku velmi znát….

Během svého života jsem přišla o pár koček, ale tohle bylo poprvé co mi defakto zemřel před očima.. A pořád se z toho viním.. kdybych nedřepěla doma a hrála si s ním jako vždy… našla bych ho dřív.. a mohl by žít…
Pro slzy už nevidím, co píšu.. Omlouvám se, ale potřebovala jsem to pustit ven. Aby to někdo slyšel, abych na to nebyla sama…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Stiak Stiak | E-mail | Web | 18. července 2015 v 17:08 | Reagovat

Je mi tě líto... Fakt, je mi to hrozně líto... Já nemám slov...

2 Ilma Ilma | Web | 31. července 2015 v 18:55 | Reagovat

Mrzí mě to. Muselo to být šílené.
Nemyslím si, že bys za to mohla. Žádné kdyby teď nepřipadá v úvahu, jasný?!

3 Angel Angel | E-mail | Web | 5. srpna 2015 v 22:07 | Reagovat

Nevyčítej si to, dělali jste všechno, co jste mohli. Život je mnohdy ale nespravedlivý =(
Čas to spraví, pak už budeš jen vzpomínat na ty hezké chvíle bez slz.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama