Srpen 2015

Poslední srpnový....

31. srpna 2015 v 16:36 | Vivienne |  Mé keci
Už je to více jak rok, co mám dvě brigády. Né že bych se topila v penězích, to vůbec ne. Popravdě moc si nevydělám a vysněná finanční nezávislost je stále v nedohlednu. Pořád zmatkuju a tu a tam zapomenu něco udělat. Jsem prostě na zabití. V trafice se podmínky stále zhoršují. Navíc tam nechodím tolik jako dřív. To mě štve. Tu a tam mi chybí lístky nebo peníze v kase. A jsem si jistá, že to občas není má vina. Ale stejně to vždycky doplácím já. Ale proč se kvůli tomu vzrušovat? Nemá to smysl.

Iluze 38

28. srpna 2015 v 8:44 | Vivienne |  Mini povídky
200 slov, napsáno už loňského léta. Snílkovská iluze číslo 38. V brzké domě se zde objeví i pokračování.

Bylo nebylo, žil jeden velice starý muž, poznamenán zubem času, ale stále plný sil. Obýval sám prapodivný dům, který vypadal jako velký hřib. Který stejně jako jeho majitel ukrýval mnohé taje a překvapení. Lidé se toho místa stranili, neboť i okolní louka nebyla bezpečná a dědek Hříbek budil v jejich srdcích strach. Ale to byla přirozená reakce, neboť o něm nevěděli mnoho a z nevědomosti se rodí strach. Děda o své pověsti věděl, ale ani on se nesnažil o prolomení ledů.


Čimelice 2015

23. srpna 2015 v 9:00 | Vivienne |  Fotky
Dva roky zpátky jsem zde psala cosi o výstavě kytek v Čimelicích. Letos se tato akce opět konala a já s prarodiči a sestřenicí se tam zjevila. Vyrazili jsme už ve čtvrtek, abychom se vyhnuly davům, to se nám moc nepovedla a už ráno tam bylo na můj vkus až moc lidí.

Iluze 14

20. srpna 2015 v 20:15 | Vivienne |  Mini povídky


Je tak lehké kritizovat něčí práci, když sám neumíte nic. Něco jiného to je pokud tomu rozumíte, a vaše kritika není jen tak vycucaná z prstu. Isel neustále rozčilovalo, jak všichni kritizují její díla. Oni nechápali, ani se nesnažili zjistit, o co má vlastně jít. Mrzelo ji to, ale tvořila dál. Bylo to jediný smysl jejího života. Věřila, že se jednou její oživlé sochy stanou senzací.

Přednarozeninová

16. srpna 2015 v 21:41 | Vivienne |  Mé keci
Jsou dny kdy se vám nic nechce dělat a těch dnů pak přibývá. A tu a tam procitnete a chtěli byste všechen ten čas dohonit. Ale to nejde. Ale stále se o to naivně pokouším. Je to jako boj s větrnými mlýny. Nelze zvítězit. Víme to, ale přesto se nezměníme. Někde je chyba. Chtěla by opravit. Ale jak?
Válčím se sebou a to více než obvykle. Já chci něco dělat, ale ono to nějak nejde. Navíc pořád je mi nějak divně. Zase se mi často motá hlava a to pořád piju kafe, abych si zvedala tlak. Pomalu se blíží doba, kdy by měl končit ten můj "dietní režim" začínám se trochu obávat, jak to dopadne, ale tak snad už budu zdravá. Opravdu by to chtělo klid pro tělo, když uklidnit duši nedokážu.

Naše každoroční pouťové rodinné setkání ukázalo mnohé. Pokračující rozpad rodiny. A pak takové ty věci typu… Babča opravdu stárne a děda taky, roky mi přišlo, jakoby se jich zub času nedotknul, ale teď … Je to znát až moc. A co já? Stárnu? Mé narozeniny jsou tu co nevidět, ale já se na to prostě necítím. Říkám to pořád, zasekla jsem se v 15 a dál ani ťuk. Dokonce i vypadám pořád stejně. A co vy a stárnutí?

Iluze pro Věnceslava

11. srpna 2015 v 10:00 | Vivienne |  Mini povídky

Opakovaně jí říkali, že se není čeho bát. Nevěřila jim. Proto ze svého skromného obydlí udělala nedobytnou pevnost. Nastražila pasti a všude byly kamery. Ale to jí nestačilo. Místo aby se věnovala svému výzkumu, stále seděla před monitory a sledovala co se kde děje. Přestala chodit ven. Bála se toho světa tam.
Kde to ale začalo? Co stálo za tím, že se z mladé inteligentní dívky stala vystresovaná paranoidní osoba. Stalo se to náhle, nebo plíživě? A dalo se tomu vůbec zabránit?

Říkají mi Vypravěčka. Skládám střípky příběhů a pak je vyprávím. Posílám je lidem do snů. A doufám, že se z toho třeba i poučí. Jsem naivní?

Dívčina, o které jsem vám již říkala, mě zaujala teprve nedávno. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem rozpletla zamotané klubko jejího příběhu. A stejně mi nedával smysl. Mnohé chybělo a něco i přebývalo.
Její svět byl plný technologických vymožeností, ale zároveň postrádal soukromí. Všude na ulicích byly kamery. Hlídky chránící bezpečí obyvatel. Všechno bylo popsáno, všechno bylo vysvětleno, už nic nebylo záhadou nebo tajemstvím a tak si je lidé začali vymýšlet. Tvořili nové nemoci, aby je mohli léčit, nové světy aby je pak mohli zničit… A to vlastně byla i její práce. Milovala ji.

A pak se to najednou zlomilo a ona přestala věřit ve svět kolem sebe. Poprvé v životě ji ovládl strach. A strach je hrozivý vůdce lidských činů. Vede na scestí a do brzké záhuby. Dovedl ji až sem… ležela na stole a obrazovky kolem jí ukazovali svět… Už to nevnímala. Bála se tam jen pohlednout, že by náhodou spatřila to, čeho se bála. Nacházela se na pokraji svých sil. Do konečně záhuby je to už jen krok…

Pomalu k ní přistoupím. Ještě dýchá, ještě žije… Tak komupak pošlu tento sen? Kdo ji zachrání… Už asi vím….




Za polovinou knižního roku

8. srpna 2015 v 19:21 | Vivienne |  O blogu

Původně to tu mělo být už v červnu, ale nějak jsem to nestihla, takže až teď.
Počet přečtených knih v současné době je 48. Takže pro zatím nehodlám zvyšovat laťku a zůstanu na svých 60. :) Teď jsem se celkem rozečetla, ale jakmile začne škola, bude to zase mizérie. A další cíle jsem si nedávala :D
Každopádně ve svém cíli přečíst všechny knihy z maturitních seznamů z střední jsem se pomalu dostala k prvnímu cíli. V nejkratším seznamu mi chybí jen 3 knihy a to ty které nějak nemohu zastihnout v knihovně. Doufám, že jeden seznam bych mohla mít kompletně hotový už letos.


Na databázi je to teď o trochu lepší. Během prohrabávání knihovny jsem objevila knihy, které jsem četla na ZŠ a naházela jsem si je do Přečtených knih, čili tam jsem už dosáhla čísla 410 :) což je fajn.
Seznam chystám se číst, má momentálně 160 položek. Mno pod stovku se letos vážně nedostanu :D . A navíc v právě čtených mám teď 5 knih :D Ne že bych je četla na jednou, ale mám je připraveny, tak abych od nich zase neodběhla jinam.

Zase jsem rozečetla jednu sérii a to Cizinku, kterou strašně zbožňuje moje šéfová. Mamině se knihy taky dosti líbili, ale já si nejsem jistá, jestli mám chuť pokračovat. Konečně jsem dočetla Trilogii o černém mágovi, poslední knihu jsem měla rozečtenou skoro rok. Strašné. Nebylo to špatné jen mi to nějak nechutnalo… dočetla jsem Legendy alfů, i když je pravda že poslední díl mi dělal problémy, přeci jen uběhl už nějaký čas od doby, kdy jsem četla Trpaslíky a tato kniha bylo takové propojení těch sérií.
Přelouskala jsem celou sérii Kroniky Hagena von Stein. Což se mi dosti líbilo. Zajímavé téma, postavy i děj a navíc se to místy odehrávalo i v Praze. Velmi povedené. Přelouskala jsem pár další pratchettovek, ale zdaleka se neblížím do finiše. Dokonce jsem zvládla i pár knih psaných v angličtině, a dvě čistě odborné knihy. Z českých autorů jsem se zaměřila na Žambocha a jeho sérii Bakly, už mi chybí jen dvě knihy a budu to mít celé za sebou. Úklid knihovny odhalil, že mám rozečteno pár historických knih od Ludmili Vaňkové. Takže jsem se na ně vrhla a přečetla je. Nějak mě to nechytlo. Řekla jsem si, že když je doma mám, tak si je přečtu, ale teď se mi do toho vážně nechce. Tak nevím jestli mám tomu dát ještě šanci, nebo ne.

Literární deníček + 7 narozeniny

5. srpna 2015 v 10:17 | Vivienne |  O blogu
Nezáživné zápisky mých pokusů o psaní. Ale než je sem hodím, ráda bych se zmínila o něčem jiném. Toto doupě oslavilo včera již sedmé výročí svého založení. Je to celkem doba že? A stále jsem ničeho nedosáhla… Obzvláště poslední rok je to tu bída s nouzí. Ale je pořád doufám….

Kniha, která tě zklamala

1. srpna 2015 v 10:10 | Vivienne |  The Book Challenge

Horalka - A. Moravia

Toto dílo jsem četla k maturitě. Informace, které jsem získala ve škole, mne dosti zaujaly. Čekala jsem něco více akčního, živější přeci jen se jedná o příběh z války. Většina kniha byla velkým zklamáním. Cesta z Říma, kde přespávali co, jak a kdy jedli… Téměř žádný děj, krom konce knihy, kdy došlo ke znásilnění Rosetty. Po kterém je za chvilku konec. Čekala jsem prostě víc. Možná že zklamání není vinou knihy, ale mě samotné, protože jsem očekávala víc.
Vůbec jsem se nesžila s postavami a jejich veškeré osudu mi bylo celkem ukradené. I to co se stalo mladičké Rosettě na konci knihy mě nechalo chladnou.
Ukázka:
Tak tedy jednou ráno jako obvykle poprchávalo, nebe bylo zatažené a tmavé mraky bez ustání stoupaly z kotlíku moře a my s Rosettou jsme pomáhaly při zabíjení kozy, kterou Filippo odkoupil od Parida a chtěl potom, až si vezme svůj díl v malém rozprodat. Černobílá koza stála uvázaná u kůlu a uprchlíci nic lepšího na práci nebylo se na ni koukali, vypočítávali, kolik tak asi váží a kolik z ní bude masa, až bude stažená a vyvrhnutá. Jak jsme tak stáli v drobném dešti a s nohama v blátě, povídá mi Rosetta potichu "Mámo, mně je té chudinky kozy líto... ted je živá, a za chvíli ji zabijí... kdyby to bylo na mně, já bych ji nezabíjela." Řekla jsem jí: "A co bys jedla?" Ona odpověděla: "Chleba a zeleninu... na co je zapotřebí jíst maso? Já jsem taky z masa a to moje maso není moc jiné než maso téhle kozy... co za to může, že je zvíře a nemůže přemýšlet a bránit se?" Uvádím tahle Rosettina slova, jak je řekla, hlavně abych dokázala, jak uvažovala a myslila ještě tenkrát uprostřed války a v době drahoty. Možná že se ta slova zdají trochu prostoduchá a snad i hloupá, ale ukazoval a, jak jsem řekla, tu její zvláštní dokonalost, pro kterou jí nebylo možné připisovat žádnou špatnou vlastnost zrovna jako kdyby byla svatá a která snad pramenila z nezkušenosti a neznalosti, ale byla zkrátka upřímná a od srdce.