Tak si říkám...

28. října 2015 v 20:28 | Vivienne |  Myšlenky....
Tak si říkám kolik smůly ještě vydržím. Léto nevyšlo, brigády katastrofa. Dovolená… nemám nárok… a teď tohle.. Inu můj každoroční metalový dýchánek Phantoms mi letos nevyšel. Zase horečky, bolest v krku. Asi moje klasika. Nemůžu být chvilku v pořádku. Bych toho asi chtěla moc co?
Každopádně letos pokazilo na co jsem šáhla, nebo tedy lépe řečeno po čem jsem zatoužila. Tak nějak mi dochází dech a síla jít dál.


A ve škole se to všechno taky zase nějak kazí. Předsevzetí už dávno utekla. Ani se nepokouším je nějak dohonit. Jednou na to doplatím… Co jednou? Spíše velmi brzy.
Doma to pořád hlučí. Řve to na sebe. I když tu člověk leží nemocnej. Asi bychom do pokoje vážně potřebovali nějaké hlukotěsné dveře. A zdi. A super špunty do uší. A možná nějakou drogu aby mi všechno bylo jedno.

Ani jsem zde nepsala, jak strejdu chytla záda. Jak jsme mu volali rychlou. Dokonce i tekla krev. Trošku. A pak ho za 3 hodiny vrátili. Mno a od té doby dělám cosi jako ošetřovatelku. Né doslova. Ale tak nějak se starám a dělám věci, co nemůže… a on nemůže skoro nic. Je to velmi unavující, vysilující…

Pořád bych jen spala. Zaspala to všechno. Ale nemá to cenu, probudím se a budu stále v té stejné díře v jaké jsem nyní. Není cesty ven. Nebo … rozhodně není ve spánku.

Slibovala jsem si, že letos neustrnu jako loni, že zde budu žít. Ale já strnula. Zamrzla na místě. A teď mohu jen tiše doufat, že se přeci jen toho dalšího probuzení dočkám. A že zde nebudu sama.

I když…

Haló?
Je tu vůbec někdo?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Olivka Olivka | E-mail | Web | 28. října 2015 v 22:00 | Reagovat

Já tu jsem. Sice se přiznám, že nečtu každý Tvůj příspěvek a ne všechny, které přečtu, komentuju. Ale jsem tu.
Víš, mně se to bude lehce říkat, ale co když ta tvoje onemocnění, byť lehčího rázu, jsou prostě tím tlakem, psychikou. Pamatuju si na sebe na gymplu, v krku mě bolelo pořád, už jsem to ani neřešila, dokud neumřel bratránek a já si neuvědomila, že není kam se honit a že život máme jen jeden. U Tebe to možná bude celkově to prostředí. Možná až budeš mít možnost a změníš ho a život si zařídíš víc podle sebe a ne podle členů rodiny, bude to lepší. Přeji Ti to a držím pěsti, ať se zadaří!

2 Obluda na ruzovem koni Obluda na ruzovem koni | E-mail | 30. října 2015 v 20:17 | Reagovat

Olivka ma pravdu. A to te ani nezna :-)

Kdybys chtela napis mi na vyse uvedeny mail. Dobrovolne se zhostim role tveho svetla na konci tunelu :-)

P.S. ne opravdu po tobe nebudu chtit sex, tvoje nahy fotky ani pouzity kalhotky. Veskera komunikace ve vsi pocestnosti :-)

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 18:12 | Reagovat

Shoduji se s prvním komentářem, onemocnění je podle psychického rázu... prostě je toho na tebe hodně. A potřebuješ zvolnit, naslouchat, co doopravdy chceš vnitru a co chce tvoje tělo.

Já vím, v tomhle uspěchaném světě s tím mají problémy všichni, i já. Což mi připomnělo, že bych si ráda dala dneska večer klidový režim, zapálila si svíčku a užívala si při čtení...

4 Fellien Fellien | Web | 2. listopadu 2015 v 14:42 | Reagovat

Onemocnění vždy souvisí s psychikou. Nebuď tak pesimistická, neboj, všechno bude jednou dobré! :) Taky jsem byla jako ty, pamatuju, když jsem psala články podobného ražení. Život není jednoduchý, ale mysli na to, že nezáleží na tom, co se ti přihodí, ale na tom, jak to přijmeš :). To je to, co formuje tvůj život a míru tvého štěstí :).

5 Angel Angel | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 19:38 | Reagovat

Udělej si něčím radost, zkus si nějak vynahradit ten metalový dýchánek. Třeba. Nebo se z toho zblázníš. Drogy nebrat =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama