O kočkách 3

29. ledna 2017 v 20:59 | Vivienne |  Mé keci
Díl třetí - tentokráte o nemocech

Zdraví koček se u nás nikdy moc neřešilo, protože ani nebylo co řešit. Kočky byly zdravé, maximálně tu a tam nějaké to klíště. A tak kromě té smutné cesty na veterinární pohotovost, jsme ani u žádného nebyli, pokud tedy nepočítám cesty se psem na očkování. Ale tak vše je jednou poprvé.
Ale abych Vás uvedla do souvislostí, minulé jaro se nám narodila koťata. Čtyři mourovatá klubíčka a pro všechna jsme měli zájemce, jenže pak jednoho dne tři zmizeli. Podezřívám, že za to můžou kocouři, co k nám začali lézt okamžitě po porodu. Ale s tím už nic neudělám. Ale probíhající orgie u nás pod oknem způsobila, že kočka brzy opět otěhotněla a o osiřelé koťátko se zas tak moc nestarala. Zato Attila se zhostil role staršího bratra naprosto dokonale. Dával na ní pozor i ji vyškolil v tajích zákeřného boje, šplhání či uzurpování si mísy žrádla. Úžasný pohled to byl. Pomalu se přiblížila doba, kdy malá slečna půjde do nové rodiny, když se mi zdálo, že Attila má něco s okem. Byl to večer před zkouškou a já jsem kvůli tomu dost vyváděla, vrátily se mi vzpomínky na Zikmundovo smrt. Máma už to pak nemohla poslouchat a naštěstí veterinář v blízkém městečku ordinoval i večer a tak se jelo.


Nevlastníme žádný box na přepravu zvířat a tak jsme museli improvizovat a Attilu nacpali do proutěného košíku. Byl to tuhý boj ho v něm udržet, obzvlášť když to pro něj byla premiéra. Chtěl všechno vidět a všechno prozkoumat. Nakonec se nám to nějak podařilo a po více jak hodinovém čekání jsme se dostali na řadu. Závěr zněl jasně, viróza a zánět spojivek. Attila dostal injekci antibiotik a kapky, které jsme mu měli třikrát denně kapat do oka. Řekne se to lehce, ale k provádění léčby jsme museli být alespoň dva, jeden držel a druhý kapal a stejně se to ne vždy povedlo. Protože velký bráška byl nemocný, odložili jsme převoz malé slečny do nové rodiny. Obávala jsem se, aby kotě nebylo taky nemocné a nenakazilo kotě u nových majitelů. A ukázalo se, že mé obavy byly oprávněné, kotě onemocnělo. Byla neděle, naštěstí veterinář byl na telefonu a večer si na nás udělal čas. A tak se jelo, opět v akci košík, kotě já a brácha. Když jsem si naříkala, že jsem nemohla udržet Attilu, netušila jsem, jaké peklo rozpoutá kotě. Urputně se rvalo ven a nejradši by vyskočilo na řadící páku. Divočejší cestu jsem snad nezažila, ale přežili jsme. Setkali se s veterinářem, které vyslovil stejnou diagnózu a stejný léčebný - postup jedna injekce a kapání. Jenže aby mohlo dostat injekci, muselo být zváženo a udržet ho na váze byl boj, a injekci se bránilo, jako kdyby mu šlo o život. A aby toho nebylo málo divokou cestu domů, korunoval bobek, který kotě nechalo v košíku, naštěstí jsme tam měli noviny. :D
Od dalšího rána mělo začít dvojité kapání a popravdě s malým to nebylo o nic lepší než s velkým. Třikrát denně ukrytý boj, ruce plné škrábanců. Ale přinášelo to výsledky. Attila se rychle plně zotavil. Kotě zlobilo, občas oko vypadalo hůře občas lépe i kýchání na nějaký ten čas ustalo. Pár dní dýchalo normálně, aby pak zase začalo chrčet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 8. února 2017 v 22:45 | Reagovat

Někdy je návštěva veteriny prostě nezbytná, za poslední dobu jsem tam byla docela často... Kočku bych dala vykastrovat, ubyde tím dost starostí a už tak jsou narvané útulky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama