Fallen Angel - Články

Amberian Dawn - Cirkus Black

Thu, 17 May 2012 21:40:28 +0200

Tato finská kapela přišla 29.února s novým CD Cirkus Black a právě jeho se bude týkat tento článeček.

Už přebal alba mi vnukl myšlenku, že už jsem to někde viděla. Inu myslím si, že "inspirace" slavnějšími krajany NW je zde zcela viditelná. Ale nechme obal obalem a hurá na hudbu.

První píseň nese stajené jméno jako album: Cirkus Back - trochu mě porazí rychlé temto, které jsem na úvod nečekala, ale je to dobré.

Následuje Cold kiss, která mi přijde o dost zajímavější. Když se poprvé ozve mužský hlas, podivím se, co že se to děje, než si uvědomím, že jsem slyšela "Tima Kotipelta" (skloňuje se tak??) ze Stratovarius, který na desce hostuje. Jeho hlas mi k písní sedí, dobře se doplňuje s Heidi.

Mimoto byl k písni i natočen videoklip. No nevím, co na něj říct. Snad jen že mi trochu uniká "děj", ale to je asi způsobeno tím, že nevím pořádně o čem se zpívá, ale chci to napravit. Zdá se mi to nebo má zpěvačka opravdu paruku??

No nic jedem dál.

Třetí písní je Crimson Flower na které hostujeJens Johansson. Čekala jsem smršť, ale ta nepřišla. Až na úvod, který mi cosi připomíná.

Zbytek CD se mi slévá v jednolitou hmotu - nese se ve stejném duchu a já v tom neslyším nic nového. Hlas Heidy mi místy připadá mdlý a nevýrazný, navíc pořád stejný. Přijde mi, že na začátku písně si sedne na jednu vlnu a té se drží celou píseň. Někdy to na mě působí chladně a neosobně. Ani si nevšimnu, že skončila písnička a hraje jiná.

Myslím, že CD neurazí, ale zároveň nepřináší nic nového. AD si jedou ve vyšlápnutých kolejích, které se jim očividně osvědčily.

PS: Berte na vědomí, že nemám hudební sluch, ani speciální hudbní vzdělání. Jsem prostě jen člověk, co rád poslouchá. Předchozí řádky byly vyjádřením mých myšlenek a názorů.

Lež

Sat, 12 May 2012 10:30:37 +0200

Kratičké zamyšlení na TT

Tak jako mnoho dalších slov v nás vyvolává rozporuplné reakce. Lež většinou vnímáme v negativním smyslu a opovrhujeme jí. Pro někoho je denním chlebem, pro jiného zakázaným ovocem.

Ale upřímně, kdo z nás nikdy nelhal. Ze strachu, z vypočítavosti, chamtivosti, lásky,... Občas mi připadá, že lež je všude kolem. Je ve vodě i vzduchu, který dýchám, vnikla do země po které chodím, do lidí kolem i do mě samostné.

Kam zmizela pravda? Kdo ji viděl naposledy? Co se to s námi všemi stalo?

Myslím, že zbytečné cokoli psát. Lež obhájí samu sebe. Vždy si najdeme důvod, proč lhát. Chránit někoho, ušetřit ho bolesti. Ale bolest si k němu stejně cestu najde.

Milosrdná lež.

Když se právda zdá být horší než-li ona. Ale kdo nám dává právo posoudit, kdy je to horší, kdy tím někoho ochráníme? Alibisticky se obhajujeme a lži se překrývají. Všichni se topíme v nánosech lží a polopravd, že snad ani sami nevíme, co je pravda. Alespoň já mnohdy váhám. Ale neberte mě vážně. Ve své naivitě stále občas věřím.

Lež je naše přítomnost, budoucnost i minulost. Můžeme ji odmítat, nikdy nevřknout, ale stejně se s ní budeme setkávát (téměř) denně.

Toť vše, mé kratičké zamyšlení. Budu ráda, když se k tématu také vyjádříte.

S růžovým slonem po boku

Fri, 11 May 2012 16:31:43 +0200

30. 4 - 6.5

Začalo to dobře, ba přímo skvěle a skončilo to tragicky - pro mě určitě.

V pondělí mi sundali rovnátka - je to zvláštní pocit, ale užívám si ho a zatím i poctivě nosím vyndavací. A proto i ten divný nadpis. Růžový slon je totiž moje krabička na rovnátka, co jsem si kdysi dávno vybrala na svůj první aparát. :-)

Úterý doma s rodinou, ve středu doma sama ( dali nám volno kvůli maturitám). Bylo to krásný, hned bych si na to zvykla.

Následující dva dny škola jako obvykle. A pak konečně volno. Pátek jsem strávila pečením. Poslední dobou mě to dost baví. Horší je to pak uklízet. Achjo, co bych dala za myšku...

Neděle, ta strašná neděle, všechno zkazila ne ona za to nemohla, to ty!!! Ach ano, já.. štve mě to a chci to změnit, chci se změnit. Ale pořád je to silnější než já. Pořád to vítězí. A mě to nehorázně štve!!!!!!!!!!!! Pomalu ztrácím naději..

7.5 - 11.5.

Pondělí opět do školy jak jinak ... A pak jsem si udělala menší výlet na kole, jen k babi a zpět, ale cesta tam je téměř celá do kopce. Skoro jsem tam vypustila duši.. Ale tak přežila jsem a to je hlavní :-)

Úterý zase doma - jedno malé vítězství na poli porážek, ale dodalo mi odhodlání pokračovat.

Škola, škola škola a stoupající venkovní teplota - no prostě děs. Chci bouřku, nebo alespoň déšť.. Doufám, že přijdou a to brzy.

Čarodějnická

Fri, 04 May 2012 21:18:44 +0200

Pokus o básničku inspirovanou iluzí na snílcích.

Tam v dubovém háji,

kouzla tiše spí

a čarodějky mocné

kol nich tam dlí.

Pak přijde ta noc,

kdy ohně hoří

ony největší mají moc,

nikdo se jim nepostaví.

Muži bláhoví hranici staví

ze strachu a hrůzy

před čarodějnou nocí
(i mocí)

tvoří figuríny ze země darů.

Až se setmí,

hranice vzplanou

do ohně vhodí

čarodějku malou.

Zatím v lesních houštinách

čarodějky utkávají kouzla v jemných pavučinách

pod korunami stromů

volají bohy dolů.

Pějí písně, oslavují,

odchod zimy, příchod jara,

boží spojení

a zplození nového Pána.

Tam v tajemném šeru lesa

mladá dívka - čarodějka

na ramenou má havrana

do magie je zabrána.

V ruce posvěcený nůž má

tiše, polehounku zpívá

tobe smrtelníku

blíž a blíž volá.

Podlehni kouzlu,

do posvátného lesa vstup

naplň osud

jež určen ti byl.

Cesta zpět nevede žádná

tam v čarovném lese

smrt si pro tebe přišla,

křik havranů už se kolem nese.

Neplač smrtelníku

nejsi sám,

kdož byl kouzlu čarodějek

na pospas vydán.

Zdroj

A překrásná píseň

Knižní přehled - Leden - Duben

Tue, 01 May 2012 16:25:06 +0200

Moc toho teda není, čtecí krize mě plně zasáhla a ještu pořád tu řádí.

Neil Gaiman - Kouř a zdrcadla

Co dodat. Z knihy mám rozporuplné pocity. Byly tam povídky, které se mi opravdu hodně líbily( Cena, Mikuláš byl ...,Sníh, zrcadlo, jablka). No a pak ty další které se mi nelíbily a nebo mi přišli nedokončené. Kolikrát se mi zdálo, že mi smysl té povídky, její obsah uniká. Nevím, čím to je. Uvažuji o tom, že se ke knize jednou vrátím a třeba pochopím.

Zkrocení zlé ženy - William Shakespeare

více tu

A.C. Doyle- povídka: Záhada na Thorském mostě

aneb mé první setkání s Holmesem, tedy alespoň v papírové podobě :-) ( i když tento výrok je nesprávný, četla jsem ho na své nové čtečce xD )

Král mečů - více tu

Poslední jednorožec - Peter S. Beagle

Krásná kniha, kterou jsem přišla jen díky Temnářce. Příběh mě upoutal a vtáhl a nechtěl pustit ven a já taky ven nechtěla. Libí se mi jak autor popsal jednorožce, jak popsal postavy, protože každá je velmi zajímavá. Příběh na mě působí smutně, litovala jsem jednorožku uvězněnou v lidském těle a stejně jsem litovala Líra, který ji miloval, celý svůj život a nedokázal na ni zapomenout, i když věděl, že nikdy nebude jeho.

I novela Dvě srdce měla své smutné kouzlo.

A.C Doyle - povídka: Podnájemnice v závoji

-kratičká povídka, která se mi celkem libila. Od názvu jsem čekala něco jiného, ale vražda v cirkuse, také nebyla špatná.

A.C Doyle - povídka: Nezvěstná šlechtična

- není to můj styl, ale jako odpočinková četba je to pro mě dobrá volba

Ladislav Fuks - Spalovač mrtvol

Trochu zvláštní kniha, kterou jsem si přečetla, protože je v seznamu na povinnou četbu. Konec se mi opět zdál celkem nejasný, ale po konzultaci s učitelkou jsem to snad pochopila.

Habermannův mlýn - Josef Urban

knihu mi doporučila učitelka na literatu a přečetla jsem ji velice rychle. Moc se mi ani nelíbila a rozhodně se k ní nevrátím.

Pád Thanů - Brian Ruckley

aneb bitva nad bitvy - více naleznete zde

A.C. Doyle - Upír v Sussexu

- další povídka a další kratičká četba. Asi mě začíná rozčilovat, jak to všechno vyřeší rychle xD

A.C. Doyle - Voják bilý jako stěna

- další kratičký případ, tentokrát mě úplný konec dost překvapil

A.C. Doyle - Ďáblovo kopyto

- mám takový pocit, že jsem něco podobného už četla, nebo jen ten "nástroj" byl použit i někde jinde

A.C. Doyle - Mazarinuv drahokam

- zde mohu poznamenat pouze to, že Holmes je vážně vynalézavý člověk

A.C. Doyle - Tři Garridebove

- lstivost některých zločinců mě vážně překvapuje

A.C. Doyle - Barvíř na penzi

příběh o přílišné sebedůvěře jednoho vraha

A.C. Doyle- Dům u tří štítů

je pro mě vážně těžké k těmto kratičkým příběhům cokoliv napsat, skončí to dříve, než si stihnu ke komukoliv vypěstovat vztah, udělat si názor...

23-29.dubna

Sun, 29 Apr 2012 21:26:34 +0200

Páni, další týden za námi ....

O pálení chyb jsem se tu už znínila, ale k "úplnému smazání" to chtělo ještě něco. A tak jsem si promazala mobil a s tím snad všechny zbylé vzpomínky. Cítím se o trochu líp a snad to bude ještě lepší a lepší.

Prý je vědecky dokázáno, že lidé co hodně čtou, si vtiskují do paměti, co se jak píše a tím pádem píšou bez chyb. Já jsem očividně výjimka. Z diktátu jsem dostala 3-4. Pro mě velký úspěch, ale máti zase vyřvávala. Jako vždycky. Ale i mně to přijde špatné. Stydím se za sebe a chci se zlepšit. Snažím se psát diktáty, co nejčastěji to jde, ale moc to nepomáhá (no vlastně téměř vůbec) a já už nevím, co dalšího zkusit.

Stres není dobrý společník. Já jsem ve stresu defakto od doby, co jsem nastoupila na střední. A teď se to na mně podepsalo výrazněji. Už i podle doktorky, ke které mě matka donutila jít. Nechtěla jsem. Zase si báječně pokecaly. Alespoň že se jí postavila a máma musela sklapnout. To co dělám je naprosto normální, dokonce i dobré. Ale i tak kvůli tomu do mě reje a obě bači taky. Nejradši bych jim něco pověděla, ale držím se. Zatím ano. Ale jak dlouho?

Počasí si z nás střílí. Minulý víkend strašná kosa, že jsem nevěděla, co si na sebe ještě natáhnout, abych na házené nezmrzla a v soboru jsem chcípala horkem. Ale tak holky to v sobotu zvládly (bez mé výraznější pomoci). Jsem za to ráda. Nerada jim to kazím.

Sobota to celé vůbec trochu pokazila. Byli jsme u babči a oni tam byli taky. Kdo? No Jitul s přítelem. Radši jsem rychle zapadla dovnitř do chládku, alespoň jsem se na ně nemusela dívat. Asi jsem trochu podrážděná ještě z toho minula, ale zase si říkám, že kdyby chtěla mohla přijít (a ano asi jí/jim závidím, ale přeji jim to z celého srdce, i když mě to štve- že si nenajde 10-15 minut na svoji sestřenici! To je to tak těžký?!)

Neděle a s ní překvapivě opět házená. Horko cca stejné, ale bylo mnohem větší dusno. Párádně jsem to zkazila, ale naštěstí jsme vyhrály, i když to už bylo na hraně. Lepší se a mi jdeme spíše naopak ke dnu. Byla jsem černá od hlavy k patě, no a ten dres.. Radši honem rychle tu myšlneku zaháním. Do původní bílé, už budu mít vždy daleko.

16.- 22. dubna

Tue, 24 Apr 2012 19:57:34 +0200

Přežila jsem....

Úlevný povzdech se nese sálem.. Ale úsměv se zadrne na tváři, jen co si uvědomím, co mě ještě čeká. Úterek bude děsný. Ale tak snad to nějak přežiju. Musím.

Několik zajímavých debat s bratrem. Pořád si myslím, že on je z naší rodiny ten nejlepší.

Páteční večer měl a mohl být super. Ale všechno se to tak nějak pokazilo. Lenost a strach zvítězili. Už zase.

Taťka má ve čtvrtek narozeniny a já do teď nevymyslela, co mu dám. Trochu krizovka.. Ale já fakt nevím..

Nevím, moje oblíbené slovo, jak babi často říká. Štve mě čím dál tím víc. Asi brzy vybuchnu a to co jí povím snad v životě neslyšela. Prostě to jak se chová překračuje všechny meze.

Namáhavá sobota a večer plný práce. Ale stejně tu chemii nechápu!!! Tak jak mám napsat test? (nebo jinak možná trochu vím o co jde, ale chce to procvičovat jeden příkal nestačí a internet mi nabízí vše na jiné o dost složitější úrovni).

To samý IT- fakt nevim o co jde a pochybuji, že to od nás někdo ví.. Není čas..

Je sobotní noc. Sedím osamělá v pokoji a popíjím nějakej tlamolep, jím sýr a křen. Připadám si tak trochu jako alkoholik. A to jsem si slíbila, že to dělat nebudu. Bič nezabral. Musím holt přitvrdit, ale čím?

Memento mori

Sat, 21 Apr 2012 22:10:09 +0200

V podobném duchu se nesla moje loňská pololetky z čj. Přeji příjemné čtení..

Krok a za ním další. Nohy našlapují na štěrkem posypanou cestu. Místy je zarostlá travou a po jejích krajích rostou keře. Nikdo se o ně nestará. Nikdo. Žádný člověk tou cestou dlouhé roky nešel. Až dnes. Muž ve středních letech, oděn do černého kabátu s prázdnýma očima. Tvář má bledou a vítr si pohrává s neupravenými vlasy. Létají sem a tam, stíní mu ve výhledu. On však nic nedělá. Téměř po slepu kráčí dál. Cesta končí u poničené hřbitovní branky. Otevřít jí dá zabrat, ale muž to zvládne.

Opět se dává do chůze. Skoro neznatelně se chvěje. Náhodný pozorovatel by to přehlédl, já však ne. Na to mám až příliš bystré oči. Než mi stačí zmizet z očí vydávám se za ním. Černý šat poletuje nad rozbitými náhrobky. Čas je neúprosný. Muž došel tam kam chtěl. Třas v rukou nabyl na síle, i přesto dokázal očistit jeden z náhrobků. Znaveně padl na kolena a hleděl na vybledlé fotky z nichž se na něj smáli ti které snad i miloval. Možná je i zabil. Tehdy toho schopný byl. Teď snad rozumnější přišel k místu kde spočinula jejich těla. To chladná zem je objala.

Pomalu dojdu až k němu. Možná mě už vycítil. Ale když se otočí, oči se mu rozšíří. Vidí mě. Věděl, že tu na něj budu čekat. Ostatně to dělám už dlouhých dvacet let. Po bledé tváři mu stékají slzy. Poprvé. Poprvé se v jeho očích leskne strach. Je pozdě prosit o odpuštění.

Memento mori. Pamatuj na smrt.

Muž padl k zemi. Nedýchal. Přede mnou se nikdo neschová. Jsem Smrt a neznám slitování.

9. 15.dubna

Tue, 17 Apr 2012 17:17:00 +0200

...

Přišla ke mně slečna Lenora neobvykle silná a nebyla sama. Přišel s ní Opor a Nechuť. Kapka Beznaděje. Přidejte k tomu neustálé rýpání od babči, mámy...

Otázky na které nedokáži odpovědět ani sama sobě natož pak jim.. Prý jsem smutná, skleslá.. Už zase... Ptají se zda-li mi něco není. Není, je .. já nevím...

A to vše jsem v současnosti já. Bez nálady, bez chutě cokoli dělat. Kolem mě chaos a kupa práce, ale já to nedokáži. Zlikvidovat to a posunout se dál.

A proto ta "obrovská aktivita". - čím dál častěji se uchyluji k ironii. To není dobré znamení.

Nedokáži změnit sama sebe uvnitř, své chování, vlastnosti a tak se neustále snažím o vnější změnu, ale ani ta se nedaří. Potřebuji silnější bič, Bieber nezabral. Ale co? Co by mě donutilo jednat? A hlavně vytrvat?

Byl pátek třináctého a vlastně se nic nestalo.

Je sobotní večer, nebo spíše noc. Hodiny se zbláznily a blíží se ke dvanácté, Nechápu jak se tam dostaly.

Právě jsem si skoro smazala celý "článek"... ehm... škoda by ho nebyla...

Asi bych měla jít spát. Zítra zápas(blé) a kupa učení k tomu. Není nad to mít čtvrtletku z matiky a pololetku z ruštiny hned po sobě - to asi abychom se náhodou nenudili..

Neděle.. Házená- děs... to jedno slovo dokáže vyjádřit vše.

Dopsala jsem seznam svých chyb, kterých dost lituji. Dopsala ho a pak ho hodila do ohně. Pohltily ho plameny a nezbylo z něj snad nic. Teď jen doufat, že se přes to dokážu přenést i ve skutečnosti. Bude to asi těžší než se může zdát. Ale tak snad to dokážu.

Pátrání - část 4

Fri, 13 Apr 2012 21:15:09 +0200

Poslední část této poněkud nudné a nezáživné kapitolky.

Přistáli uprostřed nehostinné krajiny. Dlouhé hodiny strávili hledáním, ale nic nenacházeli. Pomalu se začalo stmívat. Museli letět zpět. Nikoho návrat domů netěšil. Rean si bezmocně prohlížel mapu. Nepřestal ani, když dorazili do tábora. Celý večer strávil nad mapami a zápisy v knihách. Znovu propočítával své výpočty. Nechápal, že nenalezli laboratoř. Ani za pomoci nejmodernější technologie. Přístroje mlčeli. Ani si nevšiml, že si k němu přisedl Tien.

"Reane, už dorazili Žlutí a Zelení."
"Kde se usadili?"
"Na jiném kontinentu."
"Jiném kontinentu??" podivil se Rean a zvedl hlavu od své práce. Tien mu podal list papíru. Byl na něm obrázek ze satelitu. Rean se zadíval na obrovskou pevninu na níž se nalézali. Na západě však byla ještě jedna. Ne tak velká, jako ta na které se nalézali. Rean se zamračil.
"Jaron jim to přenechá bez boje?"
"A co má dělat? Naši lidé se tam nestihli dostat," pokrčil rameny Tien.
"Tady všude jsme byli?" řekl a ukazoval na mapě místa, která navštívili, "ty nám náleží." Rean se chvíli díval na snímek a pak mu to došlo.
"Jsem to ale hlupák!" vykřikl a vyskočil ze židle. Tien se na něj nechápavě zadíval.
"Celou dobu to mám před očima," zakvílel.
"Nechtěl bys mi to vysvětlit?"
"Tady se píše, že laboratoř byla na Skandinávském poloostrově. Tady," řekl a ukázal na staré mapě, "ale za ty roky, co tu lidé nebyli, se musel odtrhnout od pevniny, takže teď je to ostrov. Proto jsem ho nenašli. Hledali jsme na pevnině." Rean zářil, "podívej tady to je!" ukázal na snímek. A opravdu ostrov tam byl. Tien se taky usmál.
"Vyřiď chlapcům, že zítra ráno opět vyrážíme." Tien přikývl a odešel. Rean se posadil a po chvíli přemýšlení vyznačil na snímku místo, kde by se měla nacházet laboratoř.

Ráno bylo pošmurné, tak jako Ricovy myšlenky. Měl starosti a ty každým okamžikem rostly. Bál se střetu mocností, ke kterému dříve či později dojít musí. Obával se toho. Jaron také nebyl klidný. Celý předchozí den jednal se Žlutými a Zelenými. Jaron i Ric byli unavení a plní zloby. Červení se odmítli podřídit. Jejich protivníci s tím zatím nemohli nic dělat. Teprve se na Zemi usazovala, Ric a jeho lidé měli náskok, který by pro ně mohl být velkou výhodou. Ale jejich protivníků bylo více. Ani jedna ze stran zatím nechtěla riskovat válku. Ric nechtěl nic riskovat a tak s Jaronovým souhlasem, obsadil válečná stanoviště. Jeho muži je opravili a hlídali. Ric unaveně procházel poloprázdnou lodí. Najednou se cítil osaměle. Ale to asi bylo údělem všech lidí, kteří chtěli vládnout. A to on chtěl. Jen čas ukáže jestli se jeho sny stanou skutečností.

Oba týmy výzkumníků dorazily na ostrov časně ráno. Bylo chladno, ale ani skučící ledový vítr je neodradil. Netrvalo dlouho a našli poslední laboratoř. To co tam viděli je vůbec nepotěšilo. Podzemní budova baly z velké části zavalená. Opatrně procházeli mezi sutinami. Na zemi se válely střepy. Byla tam i zaschlá krev. Oba týmy se rychle vydaly zpět. Úkol byl splněn.

Co s růžovým sešitem?

Mon, 09 Apr 2012 21:02:55 +0200

Vážně nevím, co s ním a tak jsem ho prozatím zneužila jako nadpis toho článku o ničem . Nevadí mi, že ten sešit je růžový to ne. Ale k čemu ho využít?

Byly prázdniny a já nestihla ani půlku toho co jsem chtěla. Moc živo tu taky nebylo, čekala bych od sebe větší aktivitu.. Tak nějak nevím... Už to není, co to bývávalo. A asi ani nikdy nebude.

Jen stručně.

Čtvrtek leháro doma. Pátek trhy v Plzni a nákupy se Zouzí. Miluji trhy. Jen tak se tam procházet... Sen. Akorát to počasí nebylo moc ideální. Škoda.

Sobota

první zápas- děs. Strašně jsem to pokazila a navíc jsem si odřela loket a dlaň. Trochu to bolí. Pak se jelo k babče a velmi dluho se sledovaly pohádky. Trošku mi z toho začínalo hrabat, ale tu a tam mě něco zaujalo ( v jedné průběh turnaje, který mi připoměl, co jsem četla v Ivanhoeovi? - myslím, že jsem to jmenovala "O třech rytířích, krásné paní a košili? no fakt neví.. Asi bych chtěla šermovat. Nebo alespoň u toho být. Oděna v historickém procházet se po hradech, jako stín, odraz minulosti .... Jo asi to zní divně.)

Sněžilo, pršelo a pak i vysvitlo slunce. Ale i tak mě přepadl smutek. Stesk po tom co bylo a již nikdy nebude. Vím to, ale pořád naivně doufám....

Neděle

nuda a zas jen nuda. Drobná pomoc a snaha dělat něco do školy. Alespoň jsem se podívala na dokument o pyramidách. Zas mě to nějak chytlo. Ta moje dávná touha, naučit se hyeroglify... Další bláhový sen..

Zjistila jsem, že i po 3-4 letech nepletení stále dokáži upléct pomlázku. Jupí!! Alespoň něco :-)

Pondělí

- už od rána se přetvařovat, ale stále ne dost. Myslela jsem si, že už to dobře umím, ale ne. Byl to jen klam,stín který se rozplynul s příchodem slunečního světla. Byla jsem podrážděná, protože tam byli oni. Proč je sebou furt tahají?! Jo přeju jim to, ať si mají své kluky, ale sakra vidí je každý víkend a mě po x měsících. To si nemohly vyšetřit alespoň chviličku jen na mě? Asi jsem sobecká a majetnická.. Ale když já si chci jen popovídat o samotě. O všem. Komu jinému se můžu svěřit, když tu pro mě už není ani jedna??

Pak se do mě strefovali u oběda. Zas jen do mě! A já už neměla sílu to přecházet. Urazila jsem se jako malé děcko. A to si hraju na dospělou! To bylo opravdu "dospělé"! Pak jsem byla ještě podrážděnější. Štve mě to a dost.

Utekla jsem odtamtud. Jako ten největší zbabělec. Celou dobu říkám, jak jsou ony špatné, ale nakonec jsem se vyjevila jako ta největší bestie. Já a jen já. Já jsem ta zrůda, článek, který zničil náladu, atmosféru.. Ach ano, mrzí mě to, ale na lítost je pozdě. Proč se neumím ovládat? Přemoci se? Už kvůli ní... Asi bych si to měla napsat na seznam věcí, co chci změnit. Už je pěkně dlouhý a já nevím, jak a kde začít.

Omluvám se, že je tu více "deníčkoidních keců" než dříve, ale ztratila jsem klíček od deníčku a tak mi to tu občas ukouzne více než je zdrávo.

Ze 17. března

Fri, 06 Apr 2012 22:33:48 +0200

Byl to sluneční den, já si vyšla do přírody a tu je výsledek.

Pokusy o kontrast maličkých sněženek a stromů v pozadí ...

Bordel v listí.

Potůček

Bílé slečny..

Snaha o zachycení sneženek v jejich sousedctví se nacházela plechovka. Myslím, že se to moc nepovedlo.

Jedna osamnělá

A nakonec kočička :-)

Spojena se zemí

Mon, 02 Apr 2012 21:08:48 +0200

Po velmi dlouhé době se aktivně zapojuji do jednoho z projektů na Libere. Doufám, že se vám povídka bude alespoň trochu líbit.

Divoce tančili kolem stromů. Radost ovládla jejich srdce a oni se jí nebránili. Téměř všichni. Malá skupinka seděla na šedých kamenech, obklopena tmou. Světlo a teplo ohňů je lákalo zdálky, tak jako hlahol lidí kolem. Ale oni odolávali, museli.
"Zdravím tě králi." Oslovený muž nadskočil a otočil se. Za ním stál postarší jednooký muž se zlatými vlasy.
"Buď pozdraven, Osude," zmohl se na odpověď starý král. Uklonil se a jeho společníci udělali totéž.

"Ti lidé slaví příchod jara," Osud se s úsměvem na tváři otočil k ohňům v dáli.
"Jaro znamená život a novou naději pro nás všechny. To je důvod, proč jsem tě požádal o návštěvu." Osud pohlédl starci do očí a čekal.
"Naše zem byla dlouho zmítána válkou a už velmi dlouho pořádně neplodí. Zajisti, ať zem opět dává život, ať se můj lid rychle uzdraví ze svých ran."
"To bych mohl udělat, ale i ty mi za to něco dej. Udrž svoji zemi jednotnou a bez konfliktů, bylo už dost bratrovražedných bojů." Král přikývl. "Udělám, co bude v mých silách. Máš mé slovo."
"Tvé slovo mi nestačí. Najdi někoho, kdo se dobrovolně spojí se zemí a v případě, že nedodržíš svoji část dohody, stane se součástí země." Král zalapal po dechu a bezradně se rozhlédl po svých společnících.
"Já to udělám, otče," ozvala se jediná přítomná žena, králova dcera Marianne. Postoupila kupředu a Osud si ji prohlédl a pak přikývl.
"Příští úplněk se opět setkáme a stvrdíme naši dohodu," pravil a zmizel. Starý král se dal do pláče.
"Proč pláčeš, otče?"
"Marianne, cos to udělala?" vzlykal.
"Věřím, že dokážeš svůj slib dodržet." Povzbudivě se na něj usmála.

***

Byla noc a bledý měsíc osvětloval mýtinu. On a oheň, který tam plál. Krom praskání ohně v kraji vládlo ticho. Zablesklo se a náhle se objevily čtyři přízraky, rozestoupily se a čekaly. Osud stojící opodál pokynul a mezi ně vstoupila černovlasá dívka. Chvěla se, ale pokračovala do jejich středu. Pak poklekla a před ní se postavil Osud. Přízraky začaly pět, zvedl se vítr a svět zmizel. Marianne klečela, naslouchala pradávným slovům, rozuměla a chápala. Zvedla hlava a pohlédla na přízraky. Teprve nyní viděla jejich tváře. Stále před ní stál Osud a podivně se usmíval.
"Přísahej." Vyzval ji.
"Přísahám,"špitla. A pak pomalu začala odříkávat pradávná slova, o kterých nevěděla, že je zná. Byla ukryta v jejím nitru, hluboko u pramenů života.

Svět se vrátil, klečela na zemi a Osud jí podával dýku. Vzala jí a řízla se do dlaně, pak zaryla prsty do studené hlíny. Krev obarvila zelenou trávu a vsákla se i do země. Když ruku uvedla místo krvácející rány tam květ. Zvědavě si okvětní lístky prohlížela. Byl to květ a zároveň její dlaň.
"To abys nezapomněla," řekl Osud a zmizel. Přízraky se vytratily a lidé osaměli. Král došel ke své dceři. Plakal.
"Cos to udělala, Marianne?"
"To co jsem měla. Jsi král a já tvá dcera. Je naší povinností starat se o náš lid a zemi."
"Ale i tak,…" starý muž se jen těžko bránil novému přívalu slz.

***

Roky plynuly a byly šťastné, alespoň zpočátku. Květ na Mariannině dlani se rozrostl a už pokrýval celou její ruku. Mír, který byl nastolen, však nevydržel dlouho. A krev opět špinila zem.
"Jak jste jen mohli?" křičel stařičký král. "porušit veškeré dohody a sliby?!" Muži naproti němu ani nesklonili hlavy, srdce jim ovládla nenávist a zloba.

A pak se setmělo, slunce přikryl stín a namísto něj vysvitl měsíc. Pak se objevil Osud, vysoký a strašlivý. Marianne vyšla ven. Vítr si pohrával s havraními vlasy a bílými šaty.

"Já vím," špitla směrem k Osudu. "Porušili jste dohodu a teď přišel čas platit." Křikla a začala se měnit. Vzduchem létalo listí a byl slyšet slabý nářek. Osud tam stál jako kamenná socha. Král padl na kolena a plakal. Pak se vítr utišil a opět vysvitlo slunce. Na místě, kde byla Marianne, stál strom. Spojila se se zemí, stala se její součástí...

Zdroj

Víla a padlý strom

Thu, 29 Mar 2012 20:23:22 +0200

Kratičká povídečka, vlastně o ničem. Ale inspirovala mě k ní báseň od Hany Gerzanicové (je vložena kurzívou), tak snad se vám, alespoň ona bude líbit...

Za jasných nocí kolem něj tančila a on, prastarý, ji upřeně sledoval. Její krásu, ladnost pohybů a její mládí. Miloval její hlas, smích, každičký její dotek ho rozechvíval až do posledního lístečku. Čas ubíhal, svět se měnil, ale oni zůstávali. Nejlepší přátelé - víla a strom.

Za nocích mu tančila a za dne jí vyprávěl prastaré příběhy. Každičký den je sluneční paprsky nacházeli v téže pozici, sousoší zpodobňující les a jeho krásy. Ale nic netrvá věčně. Přišla bouře a sní zkáza, přišel vítr a s ním síla. Dosud nepoznaná, nečekaná, divoká a krutá. Vzala mu život, vedví rozlomila, prastarý strom.
Víla už netančí, tváře má slzami zalité. Truchlí po ztraceném příteli. Nevidí, že po smrti opět přijde život.

Ležím -
Stromem jsem
přestal být,
v jiné formě
budu dále žít -

V zelený mech
se proměním
nad jednou smrtí
zvítězím.

Životů nových
kořeny
kmen vetchý
v půdu promění.
Lístečky jiné
si budou hrát
ve vánku na mé dny
vzpomínat.

A proto neplač, vílo, nesmutni pro mě, starého. Raděj opatruj mého nástupce, syna jediného. Příběhy dávné mu vyprávěj, jak já tobě je říkával. V zem se vracím ze které jsem kdysi vzešel a skrz syna svého zpět se k tobě navrátím. Život, to je koloběh a smrt je jedn další stezka po které musíme jít ...

Quo vadis?

Tue, 27 Mar 2012 21:40:00 +0200

Kam kráčíš živote? Jakou cestou se to ubíráš, neb já to nevím.

Kam mi utíkáš čase? Vždyť jsme si spolu ani to kafe nedali... Kam mizíte všichni, už vidím jen záda v dáli, a já stále zůstávám stát. Ale co, tak si jdi ,ty parchate jeden!

****

Další týden zmizel. Kdo by to byl řekl, co?

U nás na škole byl projekt Edison (přijeli studenti z různých zemí světa a prezentovali nám svou vlast). Bylo to zajímavé a moc se mi to líbilo. Pravda- moc jsem si s nimi nepopovídala (no jo neumím mluvit), ale tak snad příště. Pokud nějaké bude. Ale tak já v to věřím...

***

Pomalu mi přestává hrát i to druhé sluchátko. Fakt nevím, jak to dělám. Holt teď budu chvíli bez hudby.

***

Tak jsem na té oslavě byla. No není to nic pro mě, ale dalo se to přežít. - Rada pro příště, vzít si někoho sebou...

***

Doprava to už je horší. Nejdřív někoho srazil vlak a pak v Plzni praskne potrubí, takže se to musí úžasně obcházet. Navíc je až do května rozkopené i nádraží. Super. Já tu Plzeň tak strašně "miluju"... - míra ironie v této větě je na můj vkus příliš vysoká

Prchám raději pryč..

***

Upletla jsem si na sebe bič. Pokud nebudu poslouchat, budu potrestána (jen doufám, že poslech Justina Biebra je pro mě dost velká hrozba, abych to neporušila) a konečně se to zlepší. Doufám.

Et Moriemur

Sat, 24 Mar 2012 20:57:49 +0100

"Ve spárech melancholie smrti ..."

Toto spojení mě napadlo v okamžiku, kdy jsem se rozhodla napsat tento článek. Takto bych kapelu asi charakterizovala.

Kratičké info:

Tato mladá pražská kapela vznikla v únoru 2008. O rok později vydala EP "Lacrimae rerum" v říjnu 2011 vychází debut "Cupio Dissolvi" pod hlavičkou časopisu Pařát.

Členové:

Zdeněk Nevělík - zpěv
Aleš Vilingr- kytara
Honza Stinka - basa
Michal "Datel" Rak - bicí

Oficiální stránky: tu

Bandzone : tu

Ukázka:

***

Na kapelu jsem přišla náhodou díky Pařátu, který bratr odebírá. A když hráli v Plzni můj zájem to jen umocnilo. Skvělá atmosféra, skvělá hudba, prostě super večer.

Nejraději mám písničku, která je ale trošku jiná. Jmenuje se Žal, jako jedinná z nového CD je s českým textem. Možná právě proto mě tak okouzlila.

Každopádně kapelu mohu jen a jen doporučit :-)

Jaro

Tue, 20 Mar 2012 20:23:51 +0100

Zase na pokraji nemoci, ale ustála jsem to.

Zase mi přestalo hrát sluchátko (a to jsem je používala cca 3 týdny). Já vážně už nevím, jak je mám nosit, aby chvilku vydrželi. Rady jsou vítány...

Venku začíná být krásně, ale toho jste si asi všimli a beze mně. Všude kolem kvetou sněženky a to je krásné. Byla jsem je fotit a možná sem i něco hodím. No spíš určitě, ale až se k tomu dokopu, což nevím, kdy bude :-)

Uvažuji, že bych šla na kamarádčinu oslavu, ale nevím, co jí koupit za dárek. Nevíte někdo, co koupit k 17 narozeninám??

Máma měla v sobotu narozky a slavilo se to celý víkend. Od nás (mě a bratra) dostala váhu, kytku a dort. Který jsem původně měla péct já, ale nakonec z toho sešlo a já jej pouze "nazdobila". V sobotu přijely 2 návštěvy v neděli jen babča s dědou. I tak to byl poděs. Nenávidím oslavy!!!!!!

Dva ze 3 dnů mi bylo špatně, ale tak to se vsákne že?

Co dál? Čím dalším bych vás mohla nudit?

Objeví se tu ještě jeden článek o mé oblíbené kapele, ale asi bude dost krátký (inu chlapci mají zatím krátkou historii).

Hm.. aha.. Tak to bude ještě kratší než jsem si myslela..

Neumím mluvit anglicky. Já vůbec neumim nic anglicky a to se angličtinu učím eee skoro 8 let. Je to zlé, moc moc zlé.

Dala jsem se do čtení knihy Mlhy Avalonu, mám za sebou cca 3 kapitoly, ale už teď mi to přijde úžasné. Nemůžu se dočkat jak to bude pokračovat. Jen mě trochu štve, že knihy nikde nejsou k sehnání. Ráda bych si je jednou pořídila, ale to by nejdřív museli udělat nové vydání/dotisk.. S mým štěstím se toho nedočkám ...

No nic už vás dále nebudu týrat. Užívejte krásného počasí!

Pátrání - část 3

Sat, 17 Mar 2012 08:50:19 +0100

Netuším, jestli to ještě někdo čte, jestli to ještě nekoho zajímá. Ale je to tu...

Následujícího dne našli další dvě laboratoře. Činilo jim to čím dál tím větší potíže, protože krajina byla divoká, nespoutaná. I přesto se jim podařilo nalézt dalších pět spících lidí. Ric z toho byl nadšen, krom toho jeho vojáci objevili další vojenská zařízení a zprovoznili je. Přilétaly další lodě a lidí přibývalo. Zatím všichni patřili k nim, ale ostatní byli také na cestě. Měli se na Zem dostat během pár dní. Ric byl stále nervóznější a jeho muži také. Většina vědců se pokoušela stranit veškerého dění. Moc dobře to nešlo. Napětí ve vzduchu sílilo. A Reana, Tiena a jejich týmy čekala poslední cesta za laboratořemi.

***

Přistáli za městem a to bylo zvláštní. Ostatní laboratoře byly v divočině, ale tato měla být uprostřed města. Když procházeli vybetonovanými ulicemi, na všechny padla tíseň. Míjeli polorozpadlé budovy, jež byly němými svědky hrůz dob dávno minulých. Bylo to smutné, mrtvé místo. Rean celé ráno strávil hledáním podrobné mapy města, a když ji našel, označil místo, kde se nachází laboratoř. Nyní se nad ní skláněl a pokoušel se orientovat. Změť ulic mu připadala jako bludiště.
"Jak se to tu vlastně jmenuje?" ozval se Tien a se zájmem zkoumal budovy.
"Praha," odpověděl mu po chvíli Rean, "teď tudy," řekl a zabočil do postraní ulice. Ta je dovedla až k nevelké budově, nad vchodem byl nápis, ale nikdo mu nerozuměl. Pomalu vešli dovnitř. Místnost, ve které se ocitli, byla prázdná až na převržený psací stůl a dveře vedoucí dál do nitra budovy. Hledali jakýkoliv vstup do podzemí, ale nedařilo se jim to. Tien zaklel a vztekle kopl do jednoho z koberců, který ležel na zemi. Koberec se nadzvedl a Tien uviděl poklop. Rychle odtáhl koberec a pokusil se poklop otevřít, nešlo to. Několik dalších minut jim zabralo otevírání, ale nakonec se to povedlo a tak spatřili zaprášené schody. Rozsvítili baterky a opatrně sestupovali dolů. Chlad se do nich hladově zakousl a odmítal se jich pustit. To co dole našli, je překvapilo. Byla to ta největší a nejzachovalejší laboratoř. Nadšeně se dali do jejího zkoumání. Místnost, ve které se nacházeli byla plná počítačů. Další byla bíle vymalovaná a nacházelo se v ní několik lůžek a lékařské přístroje. Na bílých dlaždicích zářily dávno zaschlé kapky krve. Po obvodu stály vitríny plné léčiv. Rean zakroutil nevěřícně hlavou. Byly totožné s látkami, které našli prvního dne.
"Mám to! Funguje to." vykřikl jeden z Reanových mužů. Všichni se seběhli. Středem jejich pozornosti byl funkční počítač.
"To je nějaké databáze," řekl Tien. Rean se pozorně podíval na obrazovku. Zase ta jména a data.
"To je seznam dětí, na kterých se experimentovalo," řekl, "a tak vznikli Necitelní." Tien přikývl a klikl jedno jméno. Na obrazovce se objevila obsáhlá složka. Na první straně byla fotka. Chlapec, asi čtyřletý, se na ní culil, až měl dolíčky ve tvářích. Na poslední straně byla další fotka. Chlapeček se na ní neusmíval. Ležel na posteli, jeho tělíčka bylo osypané a oteklé, čouhaly z něj hadičky a v očích se mu leskly slzy. Pod fotkou byl napsán datum a křížek.

Tien se prudce odvrátil a v očích měl slzy. A nebyl jediný. Ticho, které zavládlo, bylo tíživé.
"Já-já to nechápu. Co je donutilo tohle dělat?" zeptal se po minutách ticha Tien.
"Touha po moci," špitl Rean. Všichni se na něj podívali.
"Ric nechtěl, abych vám to řekl, ale zasloužíte si znát pravdu," začal tiše Rean a velmi pomalu jim vypověděl, co se dozvěděl v Norrecově deníku. Opět zavládlo ticho.
"Jestli se mu ti Necitelní osvědčí, bude chtít další," řekl Tien.
"Zatím nevíme, jak je probudit, natož vytvořit další." Poznamenal Rean.
"Ale ten způsob tady někde je," ozval se opět Tien a ukázal na počítač, "stačí ho najít." Dodal.
"To je téměř nemožné, tomu jazyku nerozumíme a překladače odporné výrazy neznají a navíc jsou dost zastaralé." Namítl jeden mladý vědec.
"Tak si je vezmeme sebou a doma už na něco přejdeme," řekl Tien a muži se dali do práce. Rean se otočil se svůj tým.

"Nějaké známky života?"
"Ne."
"Tak jim pomozte."

Na cestě ven z města několikrát zabloudili. I přes tyto potíže se nakonec vymotali a dorazili k letadlu. Byli unavení a rozčilení. Chtěli se vrátit a laboratoř ještě projít, jelikož nebyli všude, ale Ric jim nařídil jet dál. A tak vyrazili, letěli na sever.

Amberian Dawn

Mon, 12 Mar 2012 20:15:47 +0100

Něco málo o této zajímavé kapele.

Země původu: Finsko
Texty: finská a norská mytologie, kalevala

V létě 2006 se Tuomas Seppälä a Tommi Kuri rozhodli založit kapelu. Přidal se k nim bubeník Heikki Saari, klávesista Tom Sagar a kytarista Sampo Seppälä. Po krátkém hledání se našla zpěvačka s klasickým sopránem, Heidi Parviainen. A to se ukázalo být dobrou volbou. Nejen že zpívá, ale píše i poutavé texty. Skupina Amberian Dawn byla na světě.
Nedlouho poté z osobních důvodů kapelu opustil kytarista Sampo Seppälä. Na jeho místo přišel Kasperi Heikkinen. To však nebyla poslední změna, odešel bubeník Heikki Saari, kterého nahradil Joonas Pykälä-Aho. V této sestavě bylo nahráno první CD "The River of Tuoni".
Roku 2009 vyšlo další album "The Clouds of Northland Thunder" a s ním i další změny v sestavě. Thomas se trvale přesouvá za klávesy, čímž nahrazuje Toma Sagara, na druhou kytaru hraje Emil Pohjalainen. V této (nové) sestavě nahrávají album "End of Eden". Dochází však k další změně, z kapely odchází zakládající člen Tommi Kuri, bubeník Joonas Pykälä-Aho a kytarista Emil Pohjalainen. Na jejich místa přicházejí Jukka Koskinen , Heikki Saar (s kapelou nahrál první dvě písně "The River of Tuoni") a Kimmo Korhonen.

V únoru vvyšlo CD Circus Black, pod hlavičkou Spinefarm Records. Na fanoušky čeká deset skladeb a jako hosté byli přizváni Timo Kotipelto a Jens Johansson (oba Stratovarius).

Členové:

Tuomas Seppälä- kytara, klávesy
Heidi Parviainen - zpěv
Kasperi Heikkinen- kytara
Kimmo Korhonen- kytara
Jukka Koskinen- basa
Heikki Saari- bicí

Bývalí členové:

Emil Pohjalainen - kytara

Sampo Seppälä - kytara

Tommi Kuri - basa

Tom Sagar - klávesy

Joonas Pykälä-aho - bubny

MHD

Thu, 08 Mar 2012 20:55:42 +0100

Nevím, co mě to popadlo, ale po velmi dlouhé době píši něco na TT. Je to pokus o "básničku", tak snad se bude alespoň trochu líbit.

MHD, aneb Mimoňka hledá domov

Jednoho krásné jitra

vstala malá mimoňka

a že ji to doma nebaví,

půjde ven

a život tím oslaví.

Cesta se míhala a kraj měnil

ničeho si nevšímala

neznámého světa si užívala

jeho vábení a krás

po chvíli však došla na sráz.

Padala dolů do vody,

kde ji objaly mořské proudy

a pryč unášely nebohou mimoňku.

Na neznámé pláží procitla

nevědouc jak se tam ocitla.

Vzpomínala, jak padala ze srázu

a v dáli náhle spatřila oázu.

Vydala se k ní,

neb cesta to byla blízká,

na horší časy však se naší

mimoňce blíská.

Ztracená sama v náznám kraji,

nemá nikoho, kdo by ji provedl jeho taji.

Nebojácně v dál se vydala,

aby tam ztracený domov hledala.

A tak stále světem bloudí,

a její druhové již smuteční strojí pochod.

"Neztrácejte naději!" křičím
"vždyť mimoňka stále hledá domov..."